Anděl v těle vlkodlaka 1/2

15. května 2008 v 14:00 |  Střepy
Autor: MKC
Píseň: Anděl
Fandom: HP
Pár: SB/RL
Poznámka: Povídka vznikla v rámci Challenge u Bellaniky a Frox

Do nočního ticha se ozval slabý výkřik: "Ne, Siriusi, nedělej to, slyšíš?!"
V potemnělé ložnici však nebyl nikdo, kdo by mohl to volání slyšet, a už vůbec ne ten, komu byla prosba určena. Jen jeden vlkodlak mluvil ze spánku, když prožíval jeden z mnoha těžkých snů, jejich počátek se datoval před více než dvaceti lety…
* * *
Z rozmláceného kostela,
v krabici s kusem mýdla,
přinesl jsem si anděla,
polámali mu křídla.
Na pozemky kolem školy Čar a kouzel v Bradavicích se tichounce snášel bledý úsvit. Krajina se pozvolna probouzela. Všichni obyvatelé hradu, však ještě bloumali krajinami svých snů. Jen v jedné z ložnic nebelvírské věže za staženými závěsy své postele ležel chlapec, ale nespal. Tmavé vlnité vlasy měl rozhozené na polštáři a tmavé oči těkaly nervózně z místa na místo. Myšlenkami byl u kamaráda, který tuto úplňkovou noc musel prožít svou přeměnu sám.
Sirius věděl, že je příliš brzy na jeho návrat a přesto ho něco uvnitř nenechávalo v klidu.Už nějakou dobu na toho blonďatého kluka myslel, nějak podivně se v jeho přítomnosti cítil. Ta zvláštní nervozita a ta touha, kterou necítil ani v přítomnosti těch nejhezčích dívek z Bradavic. Ještě chvíli ležel, ale pak se rozhodl vydat se hledat zbývajícího člena pobertovské čtverky. Prošel známými chodbami a hlavní bránou vyšel směrem k mlátivé vrbě pod níž se skrývala tajná chodba do Chroptící chýše. Pevným hlasem pronesl "Imobilus"
Větve se vlivem kouzla zklidnily a on mohl bez problému vklouznout do temné chodby.
Udělal sotva pár kroků, když spatřil na zemi ležet chlapce. Rozběhl se k němu, tak rychle, jak jen to nízký profil chodby dovolil. Klekl si k němu a trochu nešetrně se snažil kamaráda probrat k vědomí. "No tak…prosím Tě, probuď se…".
V jeho hlase zaznívala nejen obava ale i něco úplně jiného. Vzal ležícího Nebelvíra do náruče, pak se s ním namáhavě postavil a odnášel ho do jediné obyvatelné místnosti této skřípající stavby. Vstoupil do pokoje a rozhlédl se kolem. Uviděl rozmlácenou postel, potrhané kusy nějaké látky, válející se na podlaze a věděl zcela jistě, že měl vlkodlak velmi krutou noc. Se značnými obtížemi vytáhl hůlku, namířil na postel a pronesl "reparo". Opatrně na ni kamaráda uložil, posadil se na její okraj a zadíval se do jeho pobledlé tváře. Vypadala tak křehce a zranitelně. Jestli někdo, někdy mohl vypadat jako anděl, pak jedině on. Díval se na obličej posetý šrámy se zaschlou krví. Tato noc byla opravdu zlá, říkal si v duchu Sirius. Snad by teď měl naději získat to, co chce. Naději, že ho vlkodlak neodmítne. V jeho srdci však nebyla láska, jen chtíč. Co však Tichošlápek netušil, bylo, že tímto rozhodnutím svému andělu poláme křídla.
Díval se na mě oddaně,
já měl jsem trochu trému,
tak vtiskl jsem mu do dlaně
lahvičku od parfému.
Ozval se jemný šramot a pak tichá, překvapená slova. Ponořen do svých myšlenek si Sirius ani neuvědomil, že se na něj už nějakou dobu soustředěně upírá pohled modrých duhovek.
"Siriusi, co tu děláš. Proč…," dál se už v povídání nedostal.
Jeho slova zastavil štíhlý prst položený napříč rtů. Nebelvírský prefekt se na svého přítele podíval tak, nějak zvláštně, tmavovlasý hoch, by řekl snad s oddaností. Ale možná to bylo jen zbožné přání, každopádně mu podal skleničku s posilujícím lektvarem. Světlovlasý chlapec se neptal, kde ji vzal, byl za ni vděčný. Přiložil ji ke svým rozpraskaným ústům a celý obsah vypil jedním lokem. Zavřel oči a odpočíval. V jednu chvíli se mu zdálo, že cítí lehký dotek na čele, ale v duchu si řekl: To se mi jen zdá… Když to však ucítil znovu, otevřel oči a sledoval, jak Sirius špičkami prstů shrnuje vlasy z jeho čela.
Tak moc si v tuto chvíli přál, aby měl dost odvahy a mohl Tichošlápka poprosit, aby zůstal s ním. Poslední dobou se cítil v jeho přítomnosti velmi rozrušený, srdce mu bilo jako splašené, moc toužil dotknout se jeho tváře a políbit jeho věčně rozesmáté rty. Právě teď velmi toužil to udělat, ale nemohl, Sirius by ho jistě odstrčil. Tušil, že ho zde nemůže déle zadržet a tak sebral všechny své síly, připravujíc se na nevyhnutelné. Věděl, že co se musí stát, se stane. Musel ho nechat jít, neměl na výběr. Zavřel oči a čekal, až se ozvou zvuky kroků.
Pak hlídali jsme oblohu
pozorujíce ptáky,
debatujíce o Bohu
a hraní na vojáky.
Nic, jen ticho. Rozevřel víčka a pozoroval směs různých výrazů, která tu chvílí probíhaly tváří jeho tajné lásky, jako ptáci křižující oblohu za letního dne. Spatřil v jeho tmavých duhovkách touhu. V tu chvíli ani jeden nepotřebovali slova, vše co cítili, mohli vyjádřit i bez nich. Jejich rty se setkaly zprvu jen lehce, jakoby na zkoušku. V tom drobném doteku byla nejistota, strach i neskutečná radost. Konečně věděli, že mohou být spolu, tak jak si to oba dlouho přáli, byť každý z jiného důvodu. Siriovy prsty pomaly procházely po knoflících košile ležícího chlapce a nechávaly za sebou odhalený pruh bledé kůže, které byly posety šrámy i jizvami. Bylo jasné, že tento hoch si ve svém mladém životě prožil mnoho utrpení. Proto se Sirius rozhodl postupovat opatrně. Sklonil se k němu pro další polibek, jemně špičkou jazyka obkreslil konturu jeho rtů a on je s mlčenlivým pozváním otevřel. Tmavovlasý mladík z jeho ramen stáhl košili a štíhlé prsty si dovolily hladit to, tolik vytoužené tělo. To už se do hry zapojil i nebelvírský prefekt a vracel Siriovi polibky a doteky se stejnou něhou, jakou byl on sám zahrnován. Hromádka odkládaného oblečení u postele se pomalu zvětšovala. Konečně se jejich nahá těla vzájemně dotkla, byl to téměř elektrizující pocit. Prožívaná slast a touha vybičovaná do krajnosti je posílala k hranici, z které nebylo návratu. Ztráceli dech, ztráceli schopnost myslet, jejich pohyby řídila jen společná touha být s tím druhým tak cele a nekompromisně, jak jen to jde. V posledním záchvěvu reálného myšlení se však Sirius zarazil. Ze rtů něžného vlkodlaka sklouzl protestující povzdech, pomalu otočil tvář ke svému milenci a v očích se zračila otázka.
"Opravdu to chceš… nechci tě nutit," pronesl chraplavým hlasem nebelvírský playboy. Vlastně nevěděl, proč se ptá, stejně by nedokázal přestat, ani kdyby se ten kluk bránil. Chtíč mu zatemňoval rozum.
Tichá, touhou zabarvená odpověď přišla téměř vzápětí: "Prosím Siriusi, nenech mě čekat. Chci, abys to udělal… teď. Já tě mi-… chci!"
Tato prostá, jednoduchá věta smazala poslední zaváhání. Sirius opatrně vstoupil do horkého a úzkého otvoru lásky. Každý pohyb vpřed je posouval o kousek blíž k vrcholu. Jejich tempo se zvyšovalo úměrně stoupajícímu chtíči, který spaloval jejich těla. S posledním přírazem se přes ně přelila ohromná vlna uvolnění a oba se roztřeseně zhroutili na postel. Místností se ozývaly pouze dva zvolna zklidňující se dechy.
Do tváře jsem mu neviděl,
pokoušel se ji schovat.
To asi ptákům záviděl,
že mohou poletovat.
Anděl v těle vlkodlaka se obrátil čelem k milované osobě, políbil jeho pootevřené rty a pak schoval obličej v jeho rozhozených tmavých vlasech. Cítil se tak šťastně, jako snad doposud nikdy ve svém životě. Vždy trochu záviděl těm, kteří měli někoho blízkého, kdo by je miloval. On si myslel, že jej nemůže nikdo chtít, vždyť je vlkodlak- jen nemyslící, krvelačné zvíře. Teď chtěl věřit, že je milován a ten pocit pokorně vnášel do nitra jeho duše mír a zároveň obavu o bezpečí jejich rodícího se vztahu. V tento kouzelný okamžik se však nechtěl znepokojovat, měl dojem, jakoby láska mu dodala křídla a on toužil létat volně jako ptáci. S ním měl pocit, že může, tolik…tolik si to přál. Jak krutě se mýlil, mu ukázal až čas.
A proto prosím věř mi,
chtěl jsem ho žádat,
aby mi mezi dveřmi
pomohl hádat,
co mě čeká
a nemine,
co mě čeká
a nemine.
"To přece nemohl udělat…jak jen mohl… vždyť… nemohl přece takhle zradit!" mluvil tiše prázdným hlasem mladý muž se světlými vlasy a bledou tváří, v níž se zračil šok, o šest let později.
Vzpomínal na doby, kdy byli spolu, tak moc Siriuse v duchu žádal, aby ho miloval. Už tehdy světlovlasý chlapec v koutku duše cítil, že pro jeho přítele je jen takové vybočení ze stereotypu. Přesto stále věřil, že je naděje pro ně oba. Odmítal si připustit možnost, že ho Sirius jen využívá. Stokrát možná tisíckrát si v duchu umiňoval, že se ho zeptá, zda ho má rád. Nikdy to neudělal, snad se bál, že by se jeho tušení potvrdilo a on by musel z úst své lásky slyšet NE. Tak krátké slovo a přesto by mohlo znamenat bolest, ztrátu a nekonečný smutek.
"Ztrátu?" zasmál se hořce vlkodlak sám pro sebe. "Nemohl jsem ztratit něco, co jsem nikdy neměl!"
A tak dál žil v sebeklamu. Po události, jež měla následovat, už však nemohl. Ten pracně vystavěný svět se zhroutil jak domek z karet. Dneškem nabyl jistotu. Tichošlápek ho zradil a nejen jeho - i Lily, Jamese a malého Harryho.
"Jak jsi mohl prozradit Voldemortovi, kde se skrývají !!" zařval vztekle zrazený muž. "Vždyť ti James byl jako bratr a Harrymu jsi šel za kmotra."
Jeho hlas se pomalu ztišoval, až umlkl úplně, už nedokázal mluvit. V tuto chvíli si z hloubi svého srdce přál, aby už nedokázal ani cítit. Teď zůstal sám se svými pocity zrazen tím o němž si myslel, že je přítel. Věřil mu a on zradil způsobem, který nelze prominout. Ne proto, že zlomil zamilované srdce, ale proto, že zavinil smrt tolika lidí a vydal do rukou kata životy svých nejbližších.
Čas plynul pomalu a každý další úplněk jen prohluboval ztrápené rysy tváře vlkodlaka s andělem v těle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.