Anděl v těle vlkodlaka 2/2

15. května 2008 v 14:01 |  Střepy
Druhá část.

Když novinky mi sděloval
u okna do ložnice,
já křídla jsem mu ukoval
z mosazné nábojnice.
Učitel obrany proti černé magii stál zaraženě u okna ve své učebně a přemýšlel o slovech, která právě slyšel z úst Harryho Pottera - viděl prý na Záškodnické mapě jméno Petr Pettigrew. To však není možné, ten je mrtvý už dvanáct let. Zabil ho přece Sirius, pomyslel si bolestně učitel. I po tolika letech při vzpomínce na tehdejší události prožíval úplně stejnou silou všechny pocity, které cítil tehdy. Každá vzpomínka na Tichošlápka s sebou nesla bolest, zradu a trápení. Přál si, aby na něj dokázal zapomenout, aby mu tem muž byl lhostejný. Pak by se snad s tím smířil a mohl jít dál bez trpkosti, kterou zažíval nyní.
Když ho Albus před krátkou dobou požádal, aby se ujal učitelského postu v Bradavicích, souhlasil rád. Mohl strávit rok v přítomnosti syna svých nejbližších přátel. Mohl Harrymu podat pomocnou ruku v případě potřeby. Neuvědomil si však, jak na něj budou důvěrné známé chodby a zákoutí hradu působit. Vzpomínky na školní léta po boku Pobertů a hlavně Siriuse se vynořovaly nečekaně a obestíraly jeho duši a mysl smutkem.
Silou vůle se nyní donutil zapomenout na vlastní trápení a soustředil se na význam Harryho slov.
"Jestliže mapa to jméno ukázala, musí to být pravda. Ona nikdy nelže," přemýšlel nahlas.
"Pak to ale znamená, že je možné… že neznáme celou pravdu… Sirius možná nezradil."
V hlase blonďatého kouzelníka zaznívala naděje. Rozum se bránil věřit, ale srdce tu víru vítalo, vždyť naděje dodává životu alespoň nějaký smysl.
Jestli je nevinný, tak máme ještě šanci na společné štěstí, určitě to tak bude.
A tak bláhově znovu uvěřil.
* * *
Jednu úplňkovou noc těsně před koncem školního roku došlo k události, která mnohé vysvětlila. Zrádce nebyl Sirius, ale Petr, který se nakonec stal strážcem tajemství následně vydal ty tři Voldemortovi. Pak se ten proradný zvěromág proměnil v krysu a strávil dvanáct let v pohodlné domácnosti jedné kouzelnické rodiny, zatímco Sirius musel stejnou dobu živořit v Azkabanu. Přes veškerou snahu se nepodařilo Siriusovo jméno očistit, celý kouzelnický svět ho stále považoval za vraha a proto se musel skrývat.
Sirius, poznamenaný roky živoření v kouzelnickém vězení, se už vlkodlakovi nezdál takový jako dříve. Už to nebyl ten rozesmátý idol dívčích snů. Přijal pomoc, kterou mu jako anděl nabídl muž, který stále věřil v lásku.
A tak jsem pozbyl anděla,
on oknem odletěl mi,
však přítel prý mi udělá
nového z mojí helmy.
Když jednou po schůzi Fénixova řádu zůstali sami v Siriusově domě, kde bylo centrální sídlo hnutí proti Voldemortovi, Sirius svého přítele-milence neodbytně a přece jemně dostrkal do svého pokoje s velkou postelí a s touhou v očích ho začal pomalu svlékat. Jeho zručné prsty stahovaly jeden kus oblečení za druhým, až stál vlkodlak tak, jak ho pán bůh stvořil. Sirius ho drsně políbil do koutku úst a jazykem rozevřel jeho rty. Polibek byl tvrdý, ale tolik vzrušující. Tmavovlasý muž objal objekt své touhy kolem pasu a svalil se s ním na širokou postel. Pokrýval jeho tělo kousavými polibky, po kterých zůstávaly na světlé kůži rudé otisky. Pak se postavil a rychle se zbavoval svého vlastního oděvu. Jeho touha po uvolnění byla tak velká, že se nedokázal ovládat, vše co dělal, bylo rychlé, drsné a vedlo k jedinému cíli.
Vlkodlak věděl, že by se měl bránit takovému jednání. Tušil, že pro svou lásku je jen prostředek k dosažení vrcholu. Tušil to z hloubi svého srdce - a přesto nedokázal říci NE. Miloval ho tolik, že nedokázal odmítnout, toužil po jeho objetí za jakoukoli cenu. Sledoval rychlé pohyby, kterými stojící muž strhával ze svého těla oblečení. Jeho oči sledovaly to milované tělo, jak se blíží k němu. Tichošlápek si lehl vedle něj a opět ho rychle políbil. Rukama sjížděl přes hrudník až k bokům a pak se přitiskl svým tělem k muži pod sebou. Nedokázal už čekat, otočil ho na břicho a s poslední rozumnou myšlenkou sáhl po hůlce, vykouzlil na patřičné místo lubrikant a bez dalších příprav se ponořil do těla svého vlkodlaka.
Ten při tom cítil strašlivou bolest. Ne ani tak fyzickou, i když příjemné to zrovna nebylo, bolelo ho ale spíše vědomí toho, jak málo na něm Tichošlápkovi záleží. Snažil se sám sebe přesvědčit, že to jen tentokrát bylo takové bezohledné, že určitě k němu něco cítí, jen potřebuje čas, aby si to uvědomil. A tak se rozhodl říct mu o tom, co cítí.
Zvedl se na lokti, podíval vedle sebe ležícímu kouzelníkovi do tváře a řekl tichým hlasem: "Siriusi, už dlouho ti chci něco říct… já tě ...," nadechl se, " já tě miluji."
Ticho nastalé po tomto vyznání bylo téměř hmatatelné. Vlkodlak hleděl do tváře tmavookému muži a sledoval směsici pocitů zračících se v ní. V duchu prosil: Siriusi, pro Merlina, řekni něco, cokoliv, i lež. Vše bude lepší než to ticho. Žádná slova se však neozvala, jen tiché zašustění peřin. Tichošlápek položil ruku na rameno svého přítele, stlačil ho dolů, naklonil se nad něj a zadíval se do modrých očí. Snažil se vyjádřit činy, co nemohl říci slovy. Políbil vlkodlaka tak něžně a ohleduplně, jak jen byl v téhle situaci schopen. Modré oči se zavřely a on se snažil nevnímat bolest, která se usadila v jeho hrudi. Tak už znal pravdu…
* * *
Když tehdy do hlavního štábu dorazila zpráva o tom, že se Harry vydal na ministerstvo v domnění, že tam Voldemort jeho kmotra mučí, prosil vlkodlak Siriuse, aby neopouštěl svůj dům.
"Já přece nemohu zůstat tady a čekat. Harry je v nebezpečí a já mu musím pomoct!" řval zvěromág nepříčetně na vlkodlaka.
"Musíš tu čekat a předat zprávu Albusovi, až přijde!" uklidňoval ho světlovlasý muž.
"Nebudu tu sedět a čekat až bude pozdě, jdu pro svého kmotřence!" ukončil jeho přítel rázně diskuzi.
"Siriusi, prosím tě, jednou v životě mě poslechni! Zůstaň tady, my Harryho a ostatní zachráníme!"přemlouval ho světlovlasý kouzelník.
"Miluji tě a nechci tě ztratit! Slib mi, že zůstaneš v BEZPEČÍ, " dožadoval se zoufale odpovědi. "Jestli ti na mně jen trochu záleží, slíbíš mi to!" ukončil prosebně vlkodlak.
Sledoval jak se v očích Siriuse Blacka objevilo něco, co tam dřív nebylo. Snad jakási zranitelnost. Jeho oči potemněly a vytratil se z nich vzdor, který nahradil hluboký smutek.
"Slibuji ti to," pronesl pak tiše poslední z vznešeného rodu Blacků.
Do očí se muži proti sobě nepodíval, hleděl k zemi. Jeho přítel mu však i přesto věřil - protože cítil, že jestli Sirius poruší svůj slib, bude to znamení, že mu na vlkodlakovi nikdy nezáleželo.
* * *
Když se později na ministerstvu kouzel Sirius objevil, aby pomohl Harrymu, vlkodlakovo srdce zděšením málem přestalo bít. A pak se stala ta osudná událost a Sirius propadl Obloukem smrti. Vlkodlakovo srdce opustila i poslední nesmělá naděje na to, že ho Sirius miluje nebo milovat někdy bude.
A proto prosím věř mi,
chtěl jsem ho žádat,
aby mi mezi dveřmi
pomohl hádat,
co mě čeká
a nemine,
co mě čeká
a nemine.
* * *
Kamenný oblouk… zelenázáře smrtící kletby… pak krutý smích z úst Belatrix Lestrangeovénevěřícné Siriovy očipomalý pohyb těla… prolétnutí clonou v oblouku… Harryho zoufalý křik… vlastní zoufalství… v duchu vyslovená otázka PROČ?... srdce zalité vztekem…
"Nééé, Siriusi …!" do nočního ticha se ozval slabý výkřik.
Tělo vlkodlaka zalité kapkami potu se vymrštilo do sedu. Přerývaný dech se jen zvolna uklidňoval, mysl ale stále prožívala noční můru, ze které se však nebylo možné probudit.
Anděl naděje odletěl navždy a vzal s sebou všechnu víru na to, že někdy bude líp.
Zůstalo jen tiché smíření.
Co se má stát, se stane, ať prosíš, pláčeš nebo spíláš, OSUD nezměníš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 18. května 2008 v 12:56 | Reagovat

Nádherná povídka. Moc se mi líbila už tenkrát u Bellaniky s Frox.

2 Eillen Eillen | Web | 19. května 2008 v 9:10 | Reagovat

U holek jsem to prvně nečetla, protože v té době mi tenhle pár nesedl. To se už změnilo a jsem za to ráda, protože bych jinak přišla o tak skvělou povídku. celou dobu mi bylo Rema tak líto.

3 Frox Frox | E-mail | Web | 1. června 2008 v 4:18 | Reagovat

Tuhle povídku si zopakuji snad vždycky, když je mi smutno a nechci být se svým smutkem sama... Cítím, že aspoň Remus to cítí stejně jako já. Nebo snad já jako Remus? Často se cítím stejně jako on. A moje srdíčko;-) ví, že takhle se necítím jen, když jsem s ním:-* Děkuju za to, že jsi, a děkuju za to, jak krásně dokážeš textu vtisknout své pocity...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.