Dopisy

19. května 2008 v 9:44 | Colleen |  Střepy

Autor: Colleen
Píseň: Dopisy
Fandom: Torchwood
Pár: Jack/Ianto
Přístupnost: neomezená
Poznámka: Můj první pokus o songfic :) I když je to fanfiction na sci-fi seriál Torchwood, nemyslím si, že by bylo třeba pro přečtení a pochopení něco o něm znát. Jen to, že Jack je nesmrtelný (může umřít, ale nezůstane mrtvý). Povídka se odehrává v budoucnosti…
Pokud někdo fandom zná, dopředu se omlouvám. Jsem ohledně jejich vztahu trochu naivní…

Jak léta jdou a hroby přibývají,
počítám vrásky, vryté do pleti,
koleje běží, běží za tramvají
jak dálka - sladkohořké prokletí.
Bylo tomu už mnoho let, co Jack naposledy navštívil místní hřbitov. Proč taky? Nemohl si dovolit zůstat žít v minulosti. Musel pokračovat dál, žít svůj život, ať už ztratil kdovíkolik přátel, milenců či milenek. Některé z nich před sebou viděl, jako by to bylo včera, na jiné už dávno zapomněl. Jen spousta tváří míhající se v jeho paměti. Neznámých, bezejmenných.
Očima přejížděl po jménech a letopočtech na náhrobcích. Tolik lidí, starých, mladých a on nikdy nebude ležet mezi nimi. Nikdy to nebude on, po kom bude někdo truchlit, na koho budou vzpomínat, a kterému jednou za rok přinesou na hrob květinu.
Má paměť - šedý věšák na vzpomínky,
zítřek i dnešek změní na kdysi,
k Maxovi zajdu, místo do Demínky,
přečíst si dopisy, dopisy, dopisy.
Ianto Jones. Jméno, které ho dnes přivedlo. Neplánoval to. Jack nikdy nic neplánoval. Žil ze dne na den, bojoval s mimozemšťany a snažil se nemyslet na minulost, i když byla mnohdy lepší než přítomnost.
Když se ale včera večer vrátil ze křtu syna jednoho ze svých podřízených, popadla ho nostalgie. Stejně jako vždy, když se některý z jeho přátel oženil, vdal, zasnoubil či slavil promoci svého dítěte. Každodenní radosti normálního života, které si Jack odepřel. Vědět, že on tu stále bude, zatímco jeho děti, vnuci a pravnuci budou s časem odcházet. Přežít někoho, koho milujete, je těžké, ale přežít vlastní děti, vlastní krev je mnohdy mnohem horší a Jack nebyl z kamene.
Po návratu vytáhl plechovou krabici, několik let schovanou ve stole, a začal si prohlížet fotografie. Muži a ženy se mu promítali před očima. Na každého z nich měl vzpomínky, které ho vracely zpět do minulosti. Zpět do časů, kdy byla Země samostatná a nezávislá na mimozemských národech, do časů, kdy cestování vesmírem na vzdálené planety byla stále jen science fiction. Tolik se toho za posledních sto let změnilo, ale Jack se s tím naučil žít. Přece jen, vesmír ho neděsil. Poznal ho a věděl, že není o co stát. Země byla místem, kde chtěl žít.
Pod rukama mu prošly desítky fotografií, dopisů. Dopisů od něj, i pro něj. Dopisů, které našel až po smrti pisatele, těch, kterých si cenil nejvíc, protože ho miloval.
Na stole kroužky po přelitých číškách,
pelyněk s vínem, leskle lepkavý,
a trapné básně v pramizerných knížkách,
řídké jak bahno ze dna Vltavy.
Zahrady oblékly se do šeříků,
na bledém nebi temné obrysy,
zčernala věž i růže na keříku,
zůstaly dopisy, dopisy, dopisy.
Otevřel whisky a nalil si sklenku. Postupně začal otevírat dopis po dopisu a pomalu je pročítat. Věděl, že Ianto nezamýšlel, aby Jack některý z nich četl. Byly v nich popsány věci, o kterých nikdy nemluvili, věci, které Ianto cítil, když ho na začátku jejich tehdy ještě jen rozvíjejícího se vztahu Jack opustil. Pocity, které pak vyvolal jeho návrat, jeho pozvání na rande, které se nikdy nekonalo, nebo štěstí, které Ianto cítil, když mu Jack poprvé řekl, že ho miluje.
Dopisy, které ale obsahovaly i strach, že jej Jack jednou opustí. Nad touhle myšlenkou se vždycky jen trpce usmál. Ianto nikdy nepochopil, že to on bude ten, kdo opustí Jacka. Sto let uplynulo od jeho smrti a Jack si stále vybavoval jeho tvář, když Iantovi jednou tahle slova opustila ústa přímo před ním. Tu noc jej Jack držel pevně v náručí, a když si byl jistý, že Ianto tvrdě spí, zašeptal: "Nikdy tě neopustím. Nikdy na tebe nezapomenu."
Mé lásky stárnou, obklopeny vnuky,
kamínky týdnů v broži s jaspisy,
a čas, ten pianista jednoruký,
počítá dopisy, dopisy, dopisy.
Jack poklekl před náhrobek. Jméno už bylo špatně čitelné a mramor lehce popraskaný. Natáhl ruku a špičkami prstů lehce přejel přes kdysi zlaté písmo. Jak mohl dopustit, aby se Iantův hrob stal zanedbaným? Připadalo mu, že porušil slib, který mu před mnoha lety dal. Slib, kterému v tu chvíli věřil, že jej splní.
Pomalu položil kytici na zelenou trávu, společně s dopisem, který napsal ihned po Iantově smrti. Když jej včera přečetl, věděl, co musí udělat. Věděl i to, že je to bláhové a naivní, ale komu jinému by slova napsaná na zežloutlém papíře měla patřit?

Smích jako náplast na strhané rysy
a trocha citu, aspoň ke vzteku,
co zbývá, nežli čekat na dopisy,
není-li doteků, není-li doteků,
není-li doteků, doteků, doteků,
není-li doteků, není-li doteků?
Na konci uličky se naposledy otočil. Nad náhrobkem se jménem Ianto Jones stála postava v černém obleku, v rukou držíce zežloutlý dopis. Jack zavřel oči, ale když je znovu otevřel, postava byla pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | Web | 19. května 2008 v 14:13 | Reagovat

Už jsem ti to psala na mail a icq, ale musím i sem. Povídka je krásná, ale já být Jackem, tak se asi zblázním. Šiblo by mi docela rychle :-D

2 Colleen Colleen | Web | 20. května 2008 v 12:33 | Reagovat

To jsi ještě nestrávila 1000 let zakopaná pod zemí ;)

Děkuju.

3 Eastlake Eastlake | E-mail | 14. července 2009 v 22:58 | Reagovat

Normálně si mě dostal. Přál bych si, zase něco podobného cítit. Jsem překvapen a dojat. Díky.

4 rufromprague rufromprague | E-mail | 30. května 2012 v 21:12 | Reagovat

moc hezké, i když smutné......:-)

5 Monika Monika | 27. ledna 2013 v 0:25 | Reagovat

Je to krásný příběh. Škoda jen že nepokračuje. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.