Doteky citu

12. května 2008 v 5:00 | Bellanika |  Střepy
Autorka: Bellanika
Píseň: Anděl
Pár: HP/??
Žánr: Preslash
Doba odehrávání: Na konci války

"Co myslíš? Co se teď bude dít, Harry? Co s námi bude?"
Dívám se hluboko do jeho očí a nedokážu mu odpovědět.
Sedíme na střeše jednoho z domů v Příčné ulici. Jsme tu docela často. Ani nevím pořádně, kdy se to stalo. Stali se z nás přátelé. Teď na konci války se přidal k Řádu. Vlastně jsem mu nikdy nevěřil. Byl jsem přesvědčený, že je to jen jeho hra…nebo spíš Voldemortova. Potřebovali dvojitého agenta a on je přece pro tuhle roli ideální. Vypadá tak nevinně, tak bezelstně. Kdo by mu nevěřil?
Jenže já byl při tom. Viděl jsem ho zabíjet a ani trochu nevinnosti v tom nebylo. Byl krutý, nelidský, téměř k nepoznání. Vlastně úplně. Nemohl jsem mu věřit. Jenže něco se změnilo. Zjistil jsem, že i já dokážu mít ten výraz. Bylo to v době největších bojů. Nejednou jsem slýchal, že jsem k nepoznání, když bojuji. Dost často se mě ptali, kde se to ve mně bere. Nevěděl jsem to. Ani jsem netušil, že se tak tvářím. Nejspíš to bylo tou válkou. Poznamenala nás všechny. Každého. I jeho.
Snažil jsem se. Vážně jsem se snažil každý den mu uvěřit, ale asi ne dostatečně. Spíš jsem sám sebe jen přesvědčoval o tom, že se snažím, ale nebylo to upřímné. Protože teď to jde. Teď ano. Důvěřuji mu. Bolest, kterou v sobě nosí, cítím stejně jako on tu mou. V téhle válce jsme hodně ztratili, ale možná jsme taky něco získali. Netuším, jestli se to vyvažuje, ale jsem rád, že tu je. Nedokážu si už představit, že by tu se mnou pravidelně nesedával. Je to tak banální. Sedíme, koukáme na polorozpadlé město a občas ani nemluvíme. Jen jednoduše sedíme. Nic zvláštního. Moc lidí kolem nás nezbylo, takže bych to mohl považovat za takovou z nouze ctnost. Přesto, a nebo možná právě proto, se mi zdá, že bych si tyhle schůzky mohl ušetřit, ale mám pocit, že bez nich nedokážu být. Jsou jako voda, kterou mi podává, když se cítím, jako bych umíral v poušti, jako vzduch, který mi vdechne do úst, když se topím a nemohu vyplavat nad hladinu. Nechápu, jak je možné, že člověk, kterého jsem tolik nesnášel a který mi dělal ze života peklo, na mě takhle působí. Vlastně nevím, proč trávím čas zrovna s ním. Mohl by tu být kdokoliv jiný, tak proč on? Zdvihnu koutek v pokusu o neveselý úsměv. Vždyť to vím. Protože nikdo jiný není. Zapomněl jsem. Všichni jsou mrtví.
Teď tu sedíme a po velice dlouhém době se na mě podívá s touhle otázkou.
Nevím.
Jeho pohled je tak prosebný, že mu nedokážu říct, že to nevím. Očekává jinou odpověď. Chce, abych mu dal nějakou naději, i když sám moc dobře tuší, že žádná není. Tolik bych si přál mu to říct, ale nedokážu to. Kéž bychom si mohli alespoň na malou chvíli vyměnit role. Chtěl bych slyšet slova útěchy z jeho úst.
Když se na něj tak dívám, zjišťuji, jak moc se podobá andělovi. Ne jakémukoliv. Tomu mému. Vlastně není ani tak úplně můj. Našel jsem ho kdysi u Chroptící chýše. Ležel mezi kořeny stromu. Nevím jak dlouho. Očistil jsem ho a schoval do hábitu. Možná patřil někomu ze žáků, ale nevěděl jsem komu. Přece jen sem chodilo hodně studentů. Kdo by si taky nechal ujít nejstrašidelnější dům v Anglii. Ty vzpomínky mi vyvolávají úsměv na tváři. Kdo mohl tušit, že vůbec strašidelný není. Už tenkrát byli lidé, co se strachovali o můj život, ale já myslím, že to ještě byly doby klidu. Byl jsem šťastný.
"Co se děje? Proč se usmíváš, Harry?"
Vytáhl jsem svého anděla z hábitu a pohladil po hlavičce. Vlastně ani nemůžu říct, jestli je to anděl. Určitě ano, i když nemá křídla. Myslím, že je kdysi měl, protože má na zádech dva malé výstupky a chybí mu na nich glazura. Určitě po křídlech.
Ukázal jsem mu jej.
"Kdysi jsem našel tohohle anděla. Podívej. Vypadá jako ty. Od té doby ho nosím pořád u sebe - pro štěstí. A stále ho mám, takže všechno bude v pořádku."
Teď se zasněně pousmívá on.
"Jak víš, že je to anděl? Vždyť nemá křídla. A jak jsi přišel na to, že je mi podobný?"
"Je to anděl," přesvědčuji ho. "Určitě. Podívej. Někdo mu ulomil křídla. Možná proto mi ještě neuletěl."
Netuším, co si myslí, ale přesto mi můj povzbudivý úsměv oplácí, i když pak chabě protestuje.
"Ale podobný mi rozhodně není."
"Tak se podívej pořádně. Vím, že je to možná kýč a celý zlatý, ale kdyby nebyl, určitě by jeho vlasy měly stejně zlatavou barvu jako ty tvoje. A podívej ty oči a špičatý nos. Jeho obličej působí stejně jemně jako ten tvůj. Člověk má pocit, že pod jakýmkoliv dotekem by se mohl rozbít." Přestávám se soustředit na anděla a otáčím se na něj. Nevěnuje mu nejmenší pozornost. Jediným středem jeho zájmu jsem já. Upřeně na mně kouká. Řekl bych, že možná trochu překvapeně. Nemůžu se mýlit. Je mu podobný. Pohled, kterým si mě teď měří, jsem u něj ještě nikdy neviděl.
"Musím jít, Harry." Zvedl se a odcházel pryč. "Tak zase zítra."
"Jo, jo. Ahoj." Nechápu ho, ale co můžu dělat.
* * *
"Včera jsi odešel dost rychle. Co se stalo? Vypadáš unaveně." Snažím se přijít na to, co se stalo. Nikdy neodcházel tak ve spěchu.
"To nic. Jen jsi mi něco připomněl a potřeboval jsem být chvíli sám."
"A co? Chceš o tom mluvit?"
"Jo, chci. Ale musíš mi dát trochu času."
Pak hlídali jsme oblohu
pozorujíce ptáky,
debatujíce o Bohu
a hraní na vojáky.
Do tváře jsem mu neviděl,
pokoušel se jí schovat.
To asi ptákům záviděl,
že mohou poletovat.
Pozoruji ho a je úplně jiný než kdykoli dříve. Dnes poprvé se mi zdá tak strašně zranitelný. Mám chuť ho pohladit. Opravdu bych mu chtěl říct, že všechno bude dobrý. Ale copak můžu? Já sám to nevím.
Když mě uchopil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Chtěl jsem se odtáhnout. Vyděsilo mě to. Teprve teď jsem si všiml, že v druhé něco křečovitě svírá. Nevím, o co jde, ale dneska jsem tak zmatený, že se mi ani nechce čemukoliv bránit. Jen čekám. Do dlaně mi přistávají dvě malá zlatá křídla. Usmívá se na mě tím nejteplejším pohledem a já vůbec nevím, co mám dělat, jak mám reagovat. Co to znamená? Kde je vzal? On toho anděla zná?
"Byl to můj anděl, Harry. Ztratil jsem ho u Chroptící chýše tenkrát, když jsi mě vystrašil." Usmívá se a já sleduji jeho rovné bílé zuby. "Choval jsem se jako blbec a ještě ke všemu jako srab. Kdybych to věděl tenkrát, že jsi ho našel, asi bych zuřil a byl naprosto nepříčetný, ale dneska jsem rád, že jsi to byl právě ty. Dostal jsem ho jako malý. Byl vyroben podle mne. Asi na něm je opravdu nějaké ochranné kouzlo, protože i mně nosil štěstí a chránil mě."
"Ale proč má tedy ulomená křídla?" Možná se tvářím dost hloupě, ale nechápu to.
"To jsem udělal já." Vidím, jak těžké je pro něj o tom mluvit. Vždyť i nadechnout se mu dělá velké problémy. "Ztotožňoval jsem se s ním, jenže pokud měl křídla, tak mi nemohl být ani trochu podobný. Ani nevíš kolikrát jsem toužil utéct a zmizet ze světa. Prostě někam uletět. Měl jsem pocit, že on může a já ne a ze vzteku jsem ho jich zbavil." Sklání hlavu a v tom měsíčním světle působí jeho kůže téměř průsvitně. "Ironií je, že když jsem ho zbavil křídel, tak se mi konečně podařilo dostat z domu. Odešel jsem do školy, a i když mi na ní dost věcí vadilo, tak jsem byl šťastný, že jsem mohl opustit domov. Ale v tu chvíli, kdy je ztratil on, tak mě začala narůstat."
"A teď? Jak se cítíš teď?" Zdá se mi to neuvěřitelné. Přesto mi to trochu připomíná mě. Taky jsem bojoval. Stále jsem se o něco snažil. Toužil jsem žít jinde, jinak, a když už jsem konečně mohl, tak jsem pro změnu přišel o rodinu. Sirius zemřel ve chvíli, kdy jsem věděl, že můžu odejít od Dursleyových. Už jsem se s tím vyrovnal. Ale co on? Jeho světlé vlasy mu padají přes obličej, jak sklání hlavu k zemi. Očima hypnotizuji jeho dokonale bezchybné úzké rty a přemýšlím, zda i on se s minulostí vyrovnal.
"Je to divný, Harry. Vždycky jsem tě nenáviděl. A teď jsem vděčný za každou volnou chvíli s tebou. Kdyby mi někdo řekl, že budeme přátelé…" Na chvíli se odmlčel. "- víš jak se to říká. Vysmál bych se mu do očí. Ale mně s tebou opravdu rostou křídla."
Stále pozoruji, jak si pohrává se svými dlouhými štíhlými prsty a upírá na ně svůj smutný pohled. Tak rád bych ho objal, řekl mu, že všechno bude v pořádku. Připadám si jak v nějakým hloupým filmu. Jenže tam to končí dobře a my oba tušíme - spíš víme - že u nás se happyend konat nebude.
Zvedá hlavu a s tím svým typickým povýšeným úšklebkem prohodí:
"My jsme teda dvojka, co? Z toho bych blil!"
Už mě zase rozesmál. Ale vždyť smích léčí. A ten jeho stonásobně.
* * *
"Vykašli se na to, Harry. To nepůjde."
Jsme u mě v domě a já u stolu zápasím s andělem a jeho křídly, zatímco on už zase protestuje proti všemu, co udělám. On si snad opravdu myslí, že to vzdám. To teda rozhodně ne. Byl to jeho anděl a vrátím mu ho, tak jak byl. Proč by si jinak schovával ta křídla tolik let, kdyby mu je nechtěl vrátit nazpět. Kdyby nedoufal, že se mu vrátí i on.
"A nestačilo by prostě použít hůlku? Co ty na to? Je to jednodušší."
"To možná jo, ale víš jaký kouzlo je na něj použitý? Co když bysme ho nějakým jiným vyrušili? Nech to na mně, jo?"
"Fajn, ty prostě budeš pořád tvrdohlavej, viď?"
"Víš co? Radši mi řekni, co je novýho. Už se Voldemort rozhodl to vzdát? A nebo máme poslední den?" Uculuji se. I bez toho by poznal, že se snažím zlehčit situaci, ale s úsměvem je to tak nějak snadnější.
Stojí u okna a popisuje mi, co se právě děje venku. Dokáže vymýšlet tak skvělé příběhy. Proč jsme se jen spolu nezačali bavit dříve. Podívá se na člověka a okamžitě mi dokáže vylíčit, jakou má rodinu, odkud se vrací, kam má namířeno, jaká je jeho nejoblíbenější barva, i co měl dneska k obědu. Dokážu ho poslouchat hodiny. Bohužel ale z ničeho nic změní téma.
"Myslím, Harry, že už nám moc času nezbývá." Bojí se mi podívat do očí? Stále sleduje nějaký bod venku na ulici a odmítá se na mě otočit. "Voldemort má čím dál víc přívrženců a nám už nezbývá skoro nikdo. Škola je dávno v troskách, ministerstvo v absolutní nadvládě, Gringottovi v jeho službách, nemocnice zavřená a až na pár mudlů, kteří vypadají, že jim je všechno jedno, se každý klepe strachy. V noci ven nevylezeš." Myslel jsem, že už skončil, když se nadechl a pokračoval. "Taky Šedohřbet už se přestal měnit jen za úplňku. Kromě Moodyho, Tonksový, McGonagallový a Weasleyových už jsme zbyli jen my dva." Nemůžu uvěřit svým očím. Vykládá mi tady takový věci, jako kdyby mi právě sděloval, že si koupil nové boty, a mně je z toho, co říká, na nic. Kdybych se nestyděl, možná by mě to donutilo k pláči. Pokud bych vůbec měl co ze sebe dostat. Nevím jak reagovat, co říct.
"Už drží. Na. Tady ho máš." Podávám mu anděla. Konečně se mi povedlo ta křídla přilepit.
"Ne, Harry. Chci, aby sis ho nechal. Našel jsi ho. Je tvůj."
"Ale ty jsi ho ztratil a jen díky mně." Chci mu ho vrátit, ale on mi jen zabalí sošku do dlaně a odtáhne mou ruku od sebe.
"Chci, abys si ho nechal. Potřebuješ ho víc než já. Já jsem prozatím relativně chráněný. A teď už má i křídla."
Ty chvíle, kdy mi věnuje svůj úsměv, bych nevyměnil za nic na světě.
"Dobře. Nechám si ho, ale jen kvuli tobě."
"Já už křídla mám, pamatuješ? Teď musí narůst ještě tobě."
* * *
"Co se stalo, Harry?"
Myslel jsem, že se ho nedočkám. Čekám tu na něj už tři hodiny. Nemůžu mu nic vyčítat. Vím, že je pro něj dost těžké dostat se sem. Přesto nejsem schopný se mu podívat do očí a dál pozoruji vrcholky domů, jak mi to jen kalný pohled dovoluje.
"Ztratil jsem tvého anděla. Tolik let už ho nosím u sebe. Tak dlouho. Ten den, kdy jsem ho slepil, položil jsem ho na noční stolek. Byl jsem přesvědčený, že tam bude v bezpečí. Jenže, když jsem se vrátil domů, byl pryč. Nevím, kde je."
Nedokážu zadržet slzy. Je to obyčejná soška. Obyčejný kýč. Tak proč se tím tak trápím? Možná proto, že dříve patřil jemu. Možná proto, že jsem tolik toužil vrátit mu křídla. Možná proto, že jsem se chtěl osvobodit. Možná proto, že jsem ho poprvé v životě odložil. Možná, že jsem našel jeho majitele, a proto už nebyl důležitý.
"Netrap se. Stejně byl starý. A nebyl ani hezký." Chce se usmát, ale přesto vidím ten stín na duši, který mu to nechce dovolit.
"Vidím to. Mrzí tě to. Trápíš se."
"Ale ne pro tohle, Harry."
"Skleněný pohled neschováš." Snažím se ho úsměvem povzbudit, jak to on udělal snad tisíckrát.
"Neschovám." Slza, která se teprve teď uvolnila, pomalu stéká kolem zvednutého koutku úst. "Asi je čas, Harry."
"Na co?" Zmocňuje se mě strach.
"Pamatuješ, co jsi mi řekl? Že jsem mu podobný."
"Ano. To je pravda. Jsi."
"Netrap se. Možná je na čase, abych se stal já tvým andělem."
Přistupuje ke mně, chytá mě za ruce a já neuhýbám. Jsem zmatený, ale najednou se nebojím. Panenky nám těkají z té velké blízkosti a já mám pocit, že jsem se právě našel v hlubokém moři jeho šedých očí. Nemusí to říkat. Já to vím. Obejmu ho a tisknu k sobě tak těsně, že se mi zdá, že přestávám dýchat.
Už nám zbývá velice málo času.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | Web | 12. května 2008 v 9:42 | Reagovat

No, tak tohle jsem nečekala. Četlo se to tak krásně. Úplně se mi zdálo, jako bych stála vedle nich a poslouchala slova, která mi nebyla určena. Nádherné

2 darken darken | Web | 13. května 2008 v 4:43 | Reagovat

Uch, moc krásná povídka, už jsem ji četla dříve, ale znovu na mě velice silně zapůsobila. Takový pocit smutku...

Krása, moc se mi to líbilo. Písně Karla Kryla mám moc ráda a obvzlášť Anděla. Také mi přišlo, že povídka má v sobě dost z té písničky...

3 Nanna Nanna | Web | 14. května 2008 v 13:52 | Reagovat

Tak krásně, citlivě napsané...

4 Bellanika Bellanika | E-mail | Web | 16. května 2008 v 21:18 | Reagovat

Moc vám děkuju za komenty. Strašně mě to po tom hektickém týdnu potěšilo, i když tenkrát, když jsem to předčítala Frox, zjistila jsem, že jsem stejně nevystihla pravou podstatu toho, co jsem vlastně chtěla napsat. U mě opravy neexistujou, plánuji to vždy týdny a nakonec se k tomu stjně nedostanu, takže mě o to víc potěšilo, že se vám i tak povídka líbí:-)

5 Profesor Profesor | 18. května 2008 v 13:13 | Reagovat

Pěkné. Taková citovka.

6 Blanch Blanch | 18. června 2008 v 3:59 | Reagovat

víš..na tohle ani neexistují správná slova... prostě je ještě nevymysleli... čeština je prý květnatý jazyk, ale po tomhle vím, že prostě máme dost strohých výrazů... ty, které by svým obsahem naplnily tohle, ještě neexistují...

7 Bellanika Bellanika | E-mail | 31. července 2008 v 23:14 | Reagovat

Na tak strašně dlouho jsem vypustila internetový svět a tato slova chvály se mě tak moc dotkla, že snad zae sednu a najdu chviličku na napsání něčeho citového, protože je tak moc krásné taková slova číst. Moc děkuju...

8 cincina cincina | Web | 24. listopadu 2011 v 19:23 | Reagovat

Pane Bože...tak tohle je dokonalý♥ rozbrečelo mě to...je to strašně krásný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.