Jen na věčné časy že masopust bude...

14. května 2008 v 7:06 |  Svíčky
Autor: Bilkis
Píseň: Maškary
Fandom: HP
Shrnutí: Válka, Londýn a trochu jiný pohled na vítězství... Ve válce neexistují vítězové, jen ti, kteří zůstali naživu.
Věnování: Všem, kteří stejně jako já nevěří v absolutní dobro, válečné výhry a neexistenci zlovůle a msty.

Ven z šedivých baráků
vylezly maškary
v ledovém jitru
v den po soudné noci
Pět slaměných širáků
Pět lahví Campari
a nenávist v nitru
co odznaky moci
Londýn. Nenáviděl ho. Tedy vlastně jen tu mudlovskou část. A nenáviděl bylo možná příliš silné slovo, ale k dnešnímu dni se hodilo. Bylo sychravé ráno. Pečlivě se zabalil do těžkého pláště a hůlku si zastrčil do kapsy. Pohledem zkontroloval místnost, ve které strávil dnešní noc a vyšel ven. Opatrně sešel do přízemí, aby nevzbudil mudly, ke kterým se dnes nastěhoval. Použil na ně jen slabé matoucí kouzlo, protože byli zrovna v té klidnější části města. V klidnější... V té, která ještě stála. U okna v obývacím pokoji počkal na smluvený signál a vyšel ven. Připojil se k početné skupince lidí. Sotva svítalo, když se ozvaly rány doprovázející přemístění. Způsobili tím velký hluk a přesto se v ulici nepohnul ani lísteček. Zlověstné ticho jen doprovázelo atmosféru štiplavě hnusného rána. Nenáviděl to.
Jdou cvičení sloni
a cvičení pávi
Pár cvičených koní
a cvičené krávy
Jdou cvičení švábi
a cvičené žáby
Jdou cvičení mroží
a za nimi - s noži ­
jdou - cvičení - lidé
Dýmající trosky milosrdně překážely ve výhledu na polorozbořené domy a mrtvé, kteří z nich již nestačili uniknout. Díval se kolem sebe a nechápal, kam se dostali. Jeho společníci. Ti, kterým věřil pomalu víc než sám sobě, mu připomínali divou zvěř. Bylo to teprve včera, kdy se mu konečně podařilo zabít Voldemorta, ale jemu to připadalo jako roky. Jakoby se přes noc všechno změnilo. Díval se na zástup Bystrozorů, členů Řádu a tiše vzlykal. Jen pro sebe. Stejně tak mohl řvát, nikdo by ho neslyšel. Lov na zbývající Smrtijedy se změnil. Londýn obklopovala neviditelná protipřemisťovací bariéra, která všem zabraňovala, aby odešli. Kouzelníků stejně jako mudlům.
Mráz dohnal je k poklusu
Plameny šlehají
modře a zlatě
jak žíravé růže
a na půlce globusu
maškary čekají
v přepestrém šatě
a s bičíky z kůže
Pohybovali se rychle. Domy se mu míhaly před očima a pomalu se mu začínala točit hlava. Vždycky měl pocit, že jich se násilí netýká. Jak byl bláhový a nedospělý... Mudlové zděšeně vybíhali z domů, ale na ulici je stíhaly kletby. Většina z nich byla jen omráčená, ale pár jich viděl zemřít. Musel se ptát sám sebe, jestli je tohle to, pro co bojoval. Ne, musel si odpovědět popravdě. Chtěl mír, klid. Chtěl život bez neustálého strachu, bez toho, aby hůlku neustále křečovitě svíral v ruce. Díval se na své přátele jinýma očima. Tohle nebyly oslavy vítězství. Sledoval jatka a nemohl nic udělat. Chtělo se mu zvracet, protože si uvědomoval, že to přímo způsobil. Voldemort byl zrůda, ale tomu, co viděl tady na ulici, se rovnat nemohl. Za celé dopoledne neviděl jediného Smrtijeda. Jen lidi. Lidi, kteří umírali pro nic, kteří doplatili na to, že byli mudlové. Myslel, že je svým činem ochrání a přitom je nahnal do pasti, která pomalu svírala čelisti.
A cvičené krysy
a volavčí pera
a tak jako kdysi
a tak jako včera
i dnešní den znova
vždy bojí se slova
a s dětskými vlčky
zas točí se mlčky
i cvičení lidé
Další a další kouzelníci ve svých pestrých hábitech přicházeli a bojovali. Ne, tohle nebyl boj. Viděl boj zblízka, znal ho. Jeho pach a zvuk. Tohle nebylo nic, co by ho aspoň vzdáleně připomínalo. To byla zvůle. Moody kulhal vpředu, hůlku hrozivě napřaženou. Proč si jen nikdy nevšiml, jak hrůzostrašný umí být? Lupin kráčel hned vedle něj, byl uvolněnější, ale jeho úsměv. Bylo v něm něco zvířecího. Ač byl vlkodlak, nikdy u něj takový výraz neviděl. Weasleyovi. Wood. Profesorka McGonagallová. Jeho spolužáci... I další, které znal jen vzdáleně.
A maškary kynou vstříc
divnému sněmu
Zní do ticha hlasy
jež slyšet je všude
Až soudné dny minou
že konec je všemu
Jen na věčné časy
že masopust bude
Pomalu ale jistě se blížili k ministerstvu kouzel. Šedivá budova stála uprostřed trosek jako maják. Byli jím přitahováni jako magnetem. Na ulici před ním ležela těla Smrtijedů. Někteří ještě žili. Jiní jen mrtvýma očima zírali na nebe. Déšť jim stékal po ztuhlých tvářích a nahých, zohavených tělech. Zavřel oči. Všude kolem sebe slyšel šum hlasů. Ten nejsilnější, z amplionu, vyřvával do celého města cosi o nastolení nového řádu. Lidské obličeje mu splývaly, jen úsměvy mu drásaly duši. Proklínal se za to, že to takhle dopadlo. Přišel blíž a z kapsy hábitu vytáhla malou lahvičku. Očima hledal jednu konkrétní postavu. Když ho našel, rychle k němu pospíšil. Sklonil se nad tělem, ze kterého pomalu a trýznivě vyprchával život. Nadzvedl hlavu, tmavé vlasy ho pošimraly na zápěstí, oči ho ale navzdory tomu, že byl na pokraji smrti, probodly. Dal mu čichnout. Kývl. Nalil mu obsah lahvičky do krku a pozoroval, jak se temný pohled rychle zakaluje.
"Tohle jsem nechtěl," zašeptal omluvně a zatlačil mu oči.
Jdou cvičení sloni
a cvičení pávi
Pár cvičených koní
a cvičené krávy
Jdou cvičení švábi
a cvičené žáby
jdou cvičení mroži
a za nimi - s noži ­
dál - jdou - cvičení - lidé. . .
Stál v pozadí a tiše pozoroval situaci. Přemýšlel, jestli kvůli tomuhle mělo cenu nasazovat život. Jestli ta oběť, kterou položili jeho nejlepší přátelé, měla nějaký smysl. Moc si přál doufat. Kouzelníci se kolem něj hemžili, dým ho dusil... Po chvíli se k němu přiblížil Remus a mírně ho objal. Přátelsky ho poplácal po zádech, a pak se opřel o zeď vedle něj.
"Rodiče by byli hrdí, Harry, žes to dokázal," řekl tiše.
"Ne, Remusi, nebyli. Nedokázal jsem vůbec nic. Zabil jsem Voldemorta a dovolil tím tohle! Vraždíte, drancujete. Jste stejní jako on! Jen zrůdy s lidskou postavou, nevidíš? Jen těla, na duši, lásku a mír jste zapomněli... Kdybych to tušil, nikdy bych nebojoval! Jestliže tohle je výsledek, pak proklínám den, kdy jsem se stal Chlapcem, který přežil."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | Web | 14. května 2008 v 7:50 | Reagovat

Zajímavě popsáno. Tuším, že z některých by se takové zrůdy stali, ale Remus mi na to nesedí. Sice má v sobě zvíře, ale pořád se mu vraždění příčí.

Ale celkově pěkné

2 Bilkis Bilkis | 14. května 2008 v 8:22 | Reagovat

Máš pravdu, taky si to myslím, ale v téhle povídce je všechno tak trochu experiment. :)

3 Profesor Profesor | 18. května 2008 v 12:38 | Reagovat

Zvláštní experiment. I tak to mohlo být. Jenže nebylo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.