Salome

9. května 2008 v 14:09 | Eillen |  Střepy
Vkládám historicky první songfic na náš archiv.
Pár: Remus/Sirius
Doba odehrávání: Sedmý ročník studia Záškodníků

Něžná i proradná, krutá i bezradná,
plamen i červánek, ďábel i beránek,
cukr i sůl,
Seděli jsme ve Velké síni. Byla snídaně a já se tě potřeboval dotknout. Jako bys tušil, jak se cítím. Jen tak mimochodem jsi mi podal slánku. A já ji ochotně přijal. Nezapomněl jsem ti přejet prsty po dlani. Nikdo si toho nevšiml, ale ty ses začal chvět. To chvění v mém nitru probudilo hejno motýlů a já si přál, aby ten dotyk neskončil. A stejně jsem ho sám ukončil. Nestačilo to, ale museli jsme si dávat pozor. Nikdo na to nesměl přijít. Ne, kvůli nám samotným. Kéž by to šlo. Vykřičel bych do světa, že tě miluji, ale to ty nechceš. Bojíš se opovržení a já tě chápu. Už tak máš těžký život a já ti ho nehodlám víc ničit. Chci být tím, kdo ti v životě dává jen štěstí a lásku. Sleduji jak se zvedáš a nenuceně odcházíš. James na tebe ještě něco zavolá. Otáčíš se a usmíváš se. A já vím, že ten úsměv je jen pro mě. Vrývám si ho do srdce a doufám, že na něj nikdy nezapomenu.

u vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků
císař dnes myslí byl, za tanec přislíbil
království půl.
Snažím se tvářit nenuceně, když odcházím ze síně. Nejraději bych se však rozběhl do sedmého patra. Vím, že tam jsi. Určitě čekáš. Ostatním jsi řekl, že se chceš sám učit. Já jim zase nakukal, že mám rande s nějakou holkou. A oni nám to věří. Nemají důvod pochybovat. Nedali jsme jim ho.
Zhluboka se nadechuji a nutím se do klidu. Jen tak se procházím hradem a jenom náhodou mé kroky směřují k sedmému patru. Už abych tam byl. Ta cesta se zdá nekonečná a stejně vím, že ji mohu zkrátit. Ale neudělám to. Nemusím. Vím, že neodejdeš. Počkáš na mě a s úsměvem mě přivítáš. S úsměvem, za který bych byl schopen bojovat na smrt.

Salome, noc už je na sklonku,
Salome, podobnas' úponku,
podobna kytaře pro svého vladaře,
Salome, tančíš.
Jak dlouho už tu jsme? Netuším. Stačí mi být v tvé přítomnosti. Jen sedět a pozorovat tě, jak se učíš. A tys mi nikdy nevěříl, že bych takový byl. Musel jsem tě přesvědčit. A teď, poprvé po dlouhé době mám chuť tě vzít do náruče. Vyhodit knížky a jen tě objímat. Cítit tvou přítomnost a dát ti cítit moji lásku. Jsme tu sami a nevidím důvod, proč bych nemohl. Sleduji pramen vlasů, jež ti drží za uchem. Postupně se uvolňuje a nakonec ti spadá přes obličej. Ty si ho však nevšímáš. Dál hledíš do knížky a já vím, že dávno nečteš. Už hodinu jsi neobrátil stránku. Jen mě zkoušíš a já se nechávám. Ale už dál ne. Zvedám se, přisedám k tobě a ten bludný pramen odhrnuji z obličeje. Kazí mi výhled a já tě chci sledovat po celý svůj život.
"Co to děláš?" slyším tvůj nádherný hlas a ztrácím svůj. Až po chvíli dokáži vyslovit to, co jsem chtěl říct.

"Jsi krásný, když jsi soustředěný. Nádherný." Červenáš se a já jsem tak šťastný, že je to moji zásluhou. Objímám tě a ty se choulíš v mém náručí. Stále nemůžeš uvěřit, že jsme spolu. Že jsme pár. I já nemohu, ale nesmím to dát najevo. Jen jeden z nás může mít tyto pochyby a to já nejsem. Musím být silný. Za nás oba. Pro tebe. Zvedám se a beru tě za ruku. Neprotestuješ a necháš se vytáhnout na nohy. Vidím, jak se třeseš a obejmu tě. Jen tak se pohybujeme. Jako bysme tančili.

Salome, sťali už Křtitele,
Salome, usměj se vesele,
točíš se ve víru, ústa jak upíru
krví ti planou, Salome, la la la ...
Místnost musela myslet za nás. Uprostřed pokoje se objevil gramofon a začal hrát lehce smutnou melodii. Přitiskl jsi se ke mně ještě víc a já se zase cítil šťastně. Objal jsem tě. Silně a asi tě to bolelo. Nic jsi však neřekl. Jen jsi se usmál. Tím bolestným úsměvem, který se ti na tvářích objevuje po každém úplňku. Povolil jsem sevření a odstoupil jsem. Nechtěl jsem ti ublížit a ty to víš. Proto se ke mně vracíš a já se ztracím v tvých očích. Utápím se v nich a proto mě tvůj lehký polibek zastihne nepřipraveného. I tak si vychutnávám ten pocit. Být milován. Tebou.

Noci už ubývá, císař se usmívá,
pokojně mohu žít, všeho lze použít
pro dobrý stát,
Nechce se nám vracet na kolej. Ani tě nemusím prosit. Tvé oči tě prozradily. Chceš být se mnou. Sám. Bez ostatních, před kterými se skrýváme. Křesla mizí a místo nich se objevuje velká postel. Zbytečně velká na můj vkus. Máš moc prostoru, abys ležel sám. Je to první noc, kdy spolu budeme spát v jedné posteli a já bych tě tak rád celou noc objímal. Ale nemohu na tebe tlačit. Dnes jsi ty tím, kdo bude udávat pravidla. A já se modlím, abys na mě byl schovývavý.

možná ho napadlo prastaré říkadlo:
dějiny když tvoří se, pro hlavy na míse
nemá se štkát.
Ležíš na kraji postele a já na tom druhém. Dělí nás přes metr a mně to připadá jako propast věků. Cítím se tak sám a má samota se odráží v očích.

"Pojď ke mně, Sirie." Ty víš, jak na mě. Víš, že kdykoliv mě oslovíš jménem, zkrotnu a budu tě poslouchat na slovo. I kdybys mě požádal, abych skočil z okna, udělal bych to, jen abys měl radost.
"Prosím, obejmi mě. Nechci se cítit sám." Rychle se zvedám a tisknu se k tobě. Ne, Reme, ty se nesmíš nikdy cítit sám. Jsem tu pro tebe. Miluji tě a ty to víš. Zažeň ty chmury a opět se usměj. Ano, tak je to správně. Jsme jen ty a já. Remus a Sirius. Vklodlak a pes. Měsíc a hvězda.
Usínáš mi v náručí a já tě následuji. I kdybych sebevíc chtěl, neudržím víčka a propadám se do říše snů. A i v nich jsi ty. Můj Remus. Má láska. Má Salome.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Franky J Franky J | Web | 10. května 2008 v 11:37 | Reagovat

Wow! Nemám pro to slov, je to uchvacující, krásně se to čte ... je to něžné, uhlazené a ta báseň, která se vplétá do děje ... prostě se mi to bylo úžas¨né ;)

2 Eillen Eillen | Web | 10. května 2008 v 11:38 | Reagovat

Díky. Jsem ráda, že to tak na tebe působí.

3 Frox Frox | E-mail | Web | 12. května 2008 v 20:19 | Reagovat

Ach bože! Ne, tenhle vzdech mi není příliš vlastní, přesto musím vzdychnout. Balzám na mou duši, tvá slova jako láskyplné objetí samo. Bylo to tak křehké a náhderné, až se mi zatajil dech... Děkuji za ten zážitek... Tuhle povídku tímto vrývám do svého srdíčka na znamení, že romantika ještě existuje:-)

4 Eillen Eillen | Web | 12. května 2008 v 20:21 | Reagovat

A já děkuji za tak krásný komentář. A romantika opravdu existuje,  jen se musí člověk dívat okolo a to pořádně

5 Frox Frox | E-mail | Web | 12. května 2008 v 20:33 | Reagovat

Myslím, že se začnu dívat na správná místa;-) Romantika mi chybí. Njn, promluvil nepolepšitelný romantik:D

6 Eillen Eillen | Web | 12. května 2008 v 20:40 | Reagovat

No, já si jdu zapálit svíčky do koupelny, nalít si víno a jdu si užívat vegetu. pak už bude po romantice, páč mladej bude chtít do koupelny, aby se oholil :D

7 Profesor Profesor | 18. května 2008 v 13:29 | Reagovat

Ano. Tahle povídka je opravdu úžasná. Jemná, citlivá, přesně do mé momentální nálady.

8 Colleen Colleen | Web | 20. května 2008 v 12:32 | Reagovat

Jak já bych chtěla, aby mě při čtení vlastní povídky zamrazilo v zádech, abych při ní něco cítila... Ve srovnání s touhle povídkou mi přijde, že jen vyťukávám slova bez citu a povídka nikdy nemá možnost zapůsobit na čtenáře.

Teda na Siriuse to bylo až moc nesiriusovské, ale proto nečtu tu ich-formu :D

9 Eillen Eillen | Web | 20. května 2008 v 12:38 | Reagovat

Tebe z toho mrazí? To jsem překvapená. Díky moc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.