Setkání

20. května 2008 v 15:59 | Bilkis a Eillen |  Střepy
Autor: Bilkis a Eillen
Píseň: Kyselý sníh
Fandom: HP, StarGate
Páry: Cameron/Remus
Věnováno: ToMovi za krásný lay
Upozornění: Opravdu nám už hráblo a proto jsme napsaly tento crossover
Beta-reader: Colleen

Prach dní, hedvábně hebký,
skryl bílé lebky do závoje,
prach dní, skelety sťatých
s pohledy svatých od orloje,
Jak to bylo dlouho, co jsem opustil základnu, abych se vydal po stopách odpadlých agentů NID? Týden nebo dva? Nevím. Všechno mi splývá do jednoho dne. Cesta do Anglie, zjištění, že se zatím přesunuli do Skotska. Nekonečná jízda až sem, a kvůli čemu? Abych procházel nějakým pitomým lesem a hledal tajný vchod do jejich úkrytu.
Cameron Mitchell šel hlubokým lesem a znuděně sledoval okolí. Už dávno ho opustila naděje, že najde úkryt. Teď se jen modlil, aby našel cestu ven. Zásoby mu pomalu docházely, a kdyby se nedržel blízko potůčku, který tudy protékal, byl by už dávno tak dehydrovaný, že by se stěží udržel na nohou.
Pomalu šel dál a přestal vnímat okolí. V hlavě se mu usídlila myšlenka, že to všechno byl jen trik, jak ho vylákat ze základny a rozdělit tak SG-1. Únava ho přepadla, a tak se rozhodl chvíli odpočívat. Sednul si zády ke stromu a na chvíli zavřel oči.
Po několika minutách zaslechl prasknutí větve. A za chvíli další. To nemohla být náhoda. Opatrně se zvedl na nohy, aniž by vydal jediný zvuk a opatrně se rozhlédl kolem. Napravo od sebe)viděl světlejší část lesa. Asi mýtina, pomyslel si a a potichu se tam vydal.
Prach dní v pokřiku dlasků
skryl stopy svazků polosmyté,
prach dní zahladil stezku
s kameny stesku po zemi té, po zemi té.
Prošel hlavní branou ven z hradu a pomalu, skoro bolestivě, se vydal po bradavických pozemcích k místu, kde začínal Zapovězený les. Na kteréhokoli jiného člověka by působil zlověstným dojmem, ale na něj ne. Za ta léta, která strávil v Bradavicích, nejdříve jako student a později jako profesor, si na něj zvykl. Čím starší byl, tím víc vítal jeho ponurou a nikým kromě kouzelných tvorů nerušenou atmosféru. Dnes jeho samotu potřeboval víc, než kdy jindy.
Celý den pobíhal po hradě i mimo něj. Zařizoval různé věci, odpovídal na nekončící dotazy a teď už se cítil otřesně vyčerpaný. Ale bolestivé svírání smutku, které od včerejší noci cítil na hrudi, mu nedávalo možnost schoulit se do postele a schovat se před světem.
Nechápal to. Byl si tak jistý tím, že se Severus změnil! Smutně pozoroval blížící se hranici lesa. Došel až na její kraj, rozhlédl se, přičemž pohled na hrad v něm vyvolal další bolestné píchnutí, a vklouzl do ticha, které mu slibovaly koruny starých stromů.
Mech tlumil jeho kroky jako nejkvalitnější koberec, ticho nepřerušoval zpěv ptáků a on se náhle cítil podivně uklidněný. Pokračoval dál, stále hlouběji do lesa, a přitom myslel na všechny, které už ztratil. Dávno už nebylo znát místo, kudy vklouzl do lesa, když padl na kolena. Rukama si vjel do vlasů a nahlas zakřičel.
Zem zrůd, koktavých zkratek,
svobodných matek, bezdětných vdov,
zem zrůd, zlomené vůle,
cizácké zvůle, siláckých slov,
Přibližoval se a doufal, že ho nikdo neuslyší. V lese bylo najednou absolutní ticho. Aspoň se to tak Cameronovi zdálo. Když se konečně dostal k poslednímu stromu, za který se mohl schovat a zároveň vidět na palouček, všiml si, že se začíná šeřit. I tak však viděl shrbeného muže sedícího uprostřed mýtiny. Něco se mu na něm zdálo divného.
Po chvíli mu to došlo. Ten chlap měl na sobě nějaký zvláštní hábit. Přemýšlel, jestli ho náhodou nemá chránit před zimou, která tu v noci bývá. Cameron se rozhodl neznámého chvíli pozorovat.
Slunce začalo zapadat a na pasece se objevovaly stíny. Cameron vystoupil zpoza stromu a vydal se k tomu muži. Po několika krocích šlápl na klacek, který se s hlasitým křupnutím zlomil.
"Sakra!" zaklel potichu a sledoval postavu, jak se k němu otáčí. V jeho očích viděl zoufalství a paniku.
"Zmiz!" zaječel nepříčetně neznámý. Pak začal křičet bolestí. Cameron raději vyndal Zat a čekal, co se bude dít.
Zem zrůd, bezzubých dásní,
servilních básní, prolhaných knih,
zem zrůd, zpanštělých vozků,
zem zbabělých mozků a odvážných břich.
Bylo už šero, když se konečně zvedl. Sice cítil, že je ještě slabší, ale šel dál. Slunce se klonilo za obzor a on se snad poprvé v životě těšil, až zapadne. Dnes byl úplněk. Věděl, že jakmile se přemění, bude pro něj daleko snadnější vyventilovat všechen vztek a smutek, se kterými celou dobu zápasil. Měl chuť rvát na kusy všechno, co by mu přišlo do cesty. Drásat. Trhat. Ubližovat. Stejně jako bylo ublíženo jemu. Nesnášel tenhle svět. Už nebyl tím místem, kde by chtěl žít a vůbec nic to nemohlo změnit. Už ne. Ne potom, co se stalo.
Pomalu došel na malou mýtinu. Nevšímal si ničeho kolem sebe, jen potichu sklouzl do sametové trávy a opřel se o ni rukama. Mezi stromy na něj ještě sem tam dopadl jeden z posledních zbloudilých paprsků slunce. Brzy se změní v krvelačnou bestii a je jen dobře, že nebude mít nikoho v dosahu. Možná proto šel právě sem. Svým šestým smyslem vytušil, že slunce zapadlo. Pomalu si sundal šaty a srovnal je na úhlednou hromádku. A pak už jen čekal.
Zostřily se mu smysly. Dech se zrychlil a jeho zachvátila první bolest. Krev mu zabušila do spánků a on věděl, že proměna začala. Jeho citlivý nos najednou zachytil něco zvláštního. Otočením větru ucítil člověka. Blízko. Velmi blízko. Otočil se po větru a zapátral po něm očima. Po chvilce ho našel. Hleděl na něj jakýsi cizinec ve zvláštním mudlovském oblečení.
"Zmiz!" zakřičel na něj prudce, ale už bylo pozdě. Začal se měnit. Jeho tělo sebou trhalo, prodlužovalo se a sílilo. Vykřikl nezměrnou bolestí a dopadl na všechny čtyři. Škubal sebou a myšlenky nahrazovaly jen zvířecí instinkty. Ještě chvíli snášel bolest, ale pak se uklidnil. Pomalu kolem sebe zavětřil a znovu se otočil k neznámému. Narovnal se do své hrůzné výšky a skoro rozvážně zvedl hlavu. Vlčí zavytí prořízlo noční vzduch a znamenalo jediné - na blízku je kořist.
Do listů jív kyselý sníh zvolna se vpíjí,
nehybný čas rezavých trav, hubených žní,
vše jako dřív: lkající smích s ohnutou šíjí,
zlomený vaz skloněných hlav v lavině dní.
Cameron nevěřil vlastním očím. Sledoval, jak se tělo mění ve zvířecí a hlavou mu bleskla myšlenka, že snad vidí vlkodlaka. Kdyby mu někdo vyprávěl, že se s vlkodlakem setká, jistě by se mu vysmál. Teď však musel začít jednat.
Vlčí vytí mu proniklo až do morku kostí. Vystřelil ze Zatu, ale rána nic neudělala. Tušil, že nebude mít žádný účinek, ale doufal, že aspoň trochu mu pomůže. Vlkodlak si ani nevšiml, že by ho výboj zasáhl.

Cameron přestal přemýšlet. Bylo mu jedno, co se stane s vlkodlakem, i tím člověkem, který se v něj přeměnil. Vystřelil další ránu. Tentokrát to zvíře cítilo a zavrčelo.
Další rána šelmu zastavila. Cameron opět vystřelil a všiml si, že zvíře pomalu couvá. Nehodlal riskovat, že by ho ztratil z dohledu. Nebyl si jistý, zda by té potvoře dokázal odolávat, kdyby netušil, odkud se znovu vynoří. Vystřelil čtvrtou ránu a zvíře konečně padlo na zem.
Čas hrůz, blábolu snobů,
znectěných hrobů, znectěných vět,
čas hrůz, bezlesých svahů,
najatých vrahů, popravčích čet,
Vlkodlak udělal první krok. Žluté oči mu krvelačně zářily do tmy. Znovu zavětřil a z tlamy mu začaly odkapávat sliny. Pokračoval malými krůčky, našlapoval tiše a byl si jistý svým snadným vítězstvím. Připravoval se k bleskurychlému skoku.
Vůně čerstvého masa ho vábila. Nevnímal, že ten člověk něco drží v ruce a už vůbec si nebyl schopný uvědomit podivný tvar té neznámé věci. Kolem něj něco zapraskalo a o kůži se mu otřelo něco horkého. Nezareagoval a kráčel dál. Znovu ho něco zasáhlo, ale nevnímal to víc než jako štípnutí. Pak ještě jednou. To už znatelně cítil a zastavil se.
Očima vyhledal zdroj štiplavé bolesti a pomalu ucouvl. Pak přilétla další bolestivá rána a sevřela mu tělo. Upadl.
čas hrůz, špíny a vředů,
omamných jedů, otrockých mas,
čas hrůz, vězničních dvorů,
znamení moru na dlouhý čas, na dlouhý čas.
Cameron se rozhodl jednat. Shodil ze zad batoh a rychle z něj vyndal provaz. Svázal vlkodlaka, co nejlépe to šlo, a doufal, že se jen tak neprobere. Zvíře však jen leželo a s potížemi dýchalo.
Cameron si uvědomil, že by v lese mohl být další. Ale instinkty mu napovídaly, že je prozatím v bezpečí, a tak se rozhodl zůstat na mýtině. Sedl si několik kroků od vlčího těla a nepřestával na něj mířit Zatem.
Noc byla nezvykle chladná, ale Cameron se neodvážil hnout. Přikrývka ležela dál smotaná v batohu, který ležel vzdálený jen několik kroků od něj. Jen pár vteřin ho dělilo od tepla. Anebo od smrti, pomyslel si a stoupl si na nohy.
Celou noc se procházel po paloučku a nespouštěl zrak ze svázané stvůry. Ani nepostřehl, že přišlo ráno. Ale svázané tělo to vědělo.
Dny ztrát v noci tě budí,
propadlé hrudi ještě se dmou,
dny ztrát, drogy a pití,
ortely žití vyřčené tmou,
Vlkodlakovo tělo se začalo pomalu měnit. Znovu se zkracovalo a všechny rozměry nabývaly normálnosti. Drápy zarostly zpět do prstů, i chlupy jako by zalézaly zpět do těla. Pomalu pohnul hlavou a tlumeně zasténal. Ještě než plně nabyl vědomí, mu jeho už zpola utlumené reflexy zvířete řekly, že je spoutaný. A to pevně.
Moc si toho nepamatoval. Bolelo ho celé tělo a i sluneční paprsky, které mu pronikaly skrz víčka, mu způsobovaly pronikavé bušení v hlavě. Chvíli zůstal bez hnutí a poslouchal tiché kroky, které se kolem něj ozývaly. Po chvilce otevřel víčka a zamžoural na modré nebe s pozůstatky ranních červánků.
S obrovským úsilím udržel víčka nahoře a zachraptěl, aby toho neznámého přivolal. Sklonila se k němu postava, nepoznával ji, a přesto mu byla bolestně blízká. Stála proti nebi a on jí neviděl do tváře.
"Severusi," zašeptal skrz vyschlé hrdlo a toužebně se pokusil k němu natáhnout ruce.
dny ztrát, reklamních šotů,
marného potu, zmarněných snah,
dny ztrát, sto hlasů ze sta,
dobrovolná gesta a povinný strach.
Cameron sledoval přeměnu zvířete zpět na člověka. Jelikož byla hrozba útoku pryč, rozhodl se toho muže rozvázat. Pomalu k němu došel a vyměnil Zat za nůž. Sklonil se, aby přeřezal provaz, když uslyšel slabý šepot.
"Severusi." Cameron sledoval, jak se neznámý pokouší pohnout a provaz se mu zařezává víc do těla. Rychle přeřezal jeho pouta a sledoval jednu ruku, jak pomalu směřuje k jeho tváři. Nechal se pohladit a stále se díval cizinci do očí.
"Prosím, obejmi mě," v šepotu byla znatelná známka strachu, touhy a bolesti. Cameron věděl, co to znamená. Ten muž umíral a věděl to. A ten Severus byl asi jeho přítel. Objal chvějící se tělo a pomohl muži, aby se pohodlně posadil.
"Nepouštěj mě. Nechci umřít sám."
"Ty neumřeš," chlácholil ho Cameron, ačkoliv věděl, že to není pravda. Cítil, jak tělo v jeho náručí ztrácí sílu. Střely, které vlkodlaka jen uspaly, si teď vybíraly krutou daň. Lidské tělo nemohlo vzdorovat dlouho.
"Nikdy jsi mi neuměl lhát." Cameron se smutně pousmál. V jednom byl s tím Severusem stejný. Lhaní jim fakt nešlo.
"Miluji tě, Severusi. Vždycky jsem tě miloval," pronesl smutně muž a Cameron si uvědomil, že Severus nebyl jen přítelem. Byl i jeho milencem.
"Chtěl bych tě naposledy políbit." Cameron mu už dál nechtěl lhát. Nedokázal se tvářit jako někdo, kým nebyl.
"Prosím." Ale na druhou stranu. To kvůli němu ten muž umíral. Zřejmě netušil, že je s ním někdo cizí. Před sebou viděl svého Severuse. Cameron se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy, a poté se sklonil k muži ve svém náručí. Polibek skončil stejně náhle, jako začal.
Neznámý muž se spokojeným výrazem naposledy vydechl v Cameronově náruči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Colleen Colleen | Web | 20. května 2008 v 16:14 | Reagovat

:) Škoda, že nevím, co se stalo mezi Remusem a Severusem :(

Když jsem včera slyšela, že plánujete psát x-over SG/HP a ještě pár Remus/Cameron, tak jsem si říkala, že to nebude fungovat. Ale ono jo :)

Líbilo se mi, že je to psané z pohledů obou dvou... Jsem nikdy nečetla Removu přeměnu :D Holt všechno je jednou poprvé :)

2 Silwen Silwen | Web | 20. května 2008 v 18:49 | Reagovat

Osvěžující, jak jen crossover může být. Oba fandomy mám ráda a tahle povídka vyloženě padla na úrodnou půdu, aby se tak řeklo. :0) I když abych se přiznala, Cameron není úplně moje oblíbená postava. Já jsem totiž už v prvních dílech propadla Danielovi a zůstalo mi to. :0D

3 Eillen Eillen | Web | 20. května 2008 v 19:34 | Reagovat

Coll, jsme rády, že se ti to líbilo.

Silwen, i já miluju Daniela. Ale i Cameron má své kouzlo. A sem do té povídky se hodil trošku víc

4 Colleen Colleen | Web | 20. května 2008 v 19:40 | Reagovat

Nádodou takovej Daniel a Remus... By se asi časem unudili k smrti :D

Ale když tak nad tím přemýšlím, tak se k sobě asi hodí víc, jak Cameron/Remus... no, ještě že to slashovitý nebylo (tak moc) :D

5 Eillen Eillen | Web | 20. května 2008 v 19:44 | Reagovat

Ano, kdyby tu šlo o to, že spolu budou déle, tak jsem pro Daniela. Ale tohle bylo spíš šité na Camerona. A to ani nemluvím o prvním nápadu, kdy Voldemort měl ukrást bránu (to není mé, ale Bilkis) nakonec se to však nepoužilo, protože pak by nás už ústav neminul

6 Colleen Colleen | Web | 20. května 2008 v 19:50 | Reagovat

Brána ukradená Voldemortem byla moje :( :D

7 Eillen Eillen | Web | 20. května 2008 v 19:56 | Reagovat

fakt?  jééééé, to pardon. Moje hlava  děravá :(

8 Bilkis Bilkis | 21. května 2008 v 5:49 | Reagovat

Ano, to je nápad Colleen. Já původně myslela na to, že se tam Cameron dostane, nějak se to zamotá, Remus bude se Sevíkem zrovna na kordy, ale pak se usmíří. No a ono z toho vzniklo tohle.

Eillen: Ten konec je famózní, škoda, že jsem si ho včera nemohla přečíst, když jsi to dopsala... :( Ale je úžasný, takhle nějak jsem si to představovala!

9 Colleen Colleen | Web | 21. května 2008 v 8:08 | Reagovat

Bilkis: To je škoda, že jste to nenapsaly takhle :(

10 Eillen Eillen | Web | 21. května 2008 v 8:27 | Reagovat

Colleen, co není, může být a nemusí tam být Cameron, ale Daniel :-D

Bilkis: jsem ráda, že se ti ten konec líbí. Kdyby tomu bylo naopak, tak by to bylo smutné :-)

11 Bilkis Bilkis | 21. května 2008 v 8:28 | Reagovat

Pravda, klidně můžeme ještě něco stvořit. ;) Líbí, líbí!!! :)

12 Profesor Profesor | 21. května 2008 v 19:49 | Reagovat

Nádherná povídka. Klobouk dolů před autorkami.

13 Eillen Eillen | Web | 21. května 2008 v 21:03 | Reagovat

Děkujeme

14 Frika Čabraková Frika Čabraková | Web | 21. května 2008 v 23:47 | Reagovat

ujk a pak toho voldemorta budou honit na cizích planetách a on se podle spolčí s anubisem......vau teda vy máte naprosto nevyschnutelný pramen fantazie.......zírala-líbilo-začíná si zvykat na shlash-ještě si bude muset zvyknout na netradiční kombinace......kvík, krásný XD

15 Bilkis Bilkis | 22. května 2008 v 10:19 | Reagovat

Děkujeme za uznání! Netradiční kombinace, ano, řekla bych, že to je spojení, které naši společnou tvorbu docela dobře vystihuje. :D

16 ToM ToM | E-mail | Web | 23. května 2008 v 15:45 | Reagovat

No teda nic podobného jsem zatím ještě nikdy nečetl, ale bavilo mě to, i když Camerona nerad :D Líbí se mi ten pohled z více stran a to propojení příběhů je hodně zajímavý.

17 Eillen Eillen | Web | 23. května 2008 v 16:09 | Reagovat

říkaly jsme, ať si určíš, co chceš. Nebyl by pak  Cameron :-))

Jsme rády, že se ti to líbilo. Bylo nám potěšením ti napsat tuto povídku :-))

18 Blanch Blanch | 2. června 2008 v 2:41 | Reagovat

:)))))))))))) Voldy ukradne bránu.. ale holky! To si jako vyžaduje zpracování!!!

A tenhle crossover se mi moc líbil... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.