Střípky našeho citu

11. května 2008 v 10:08 | Frox |  Střepy
Frox nám dovolila vydat svoji povídku.

Píseň: Dopisy
Pár: SS/??
Doba odehrávání: Dávno po velké bitvě
Žánr: Preslash

Jak léta jdou a hroby přibývají,
počítám vrásky vryté do pleti.
Koleje běží, běží za tramvají
jak dálka - sladkohořké prokletí.
Pozorně se zkontroluji v zrcadle, zapnu poslední knoflíček na límci košile, přehodím přes sebe černý hábit a vyrazím vstříc svému dlouholetému zaměstnání.
Nikdy jsem nechtěl učit. K přehodnocení názoru na poslání učitele mě přiměla až válka s Voldemortem. Nutnost pečovat o budoucí kouzelníky, aby se už nikdy nezopakovala hrůzyplná historie.
Vkročím do rozpovídané třídy, utnu probíhající rozhovory a zmařím pokusy o rozhovory nové. S mými kroky přichází do učebny nepřirozené ticho. V duchu se pousměju. Tohle za můj život zvládl jen jediný člověk - Severus Snape. Pro mě možná nelichotivé, ale pro ně plus. Dbám na to, aby se každou hodinu dozvěděli něco nového a důležitého.
"Dnes se budeme věnovat tématice viteálů. Odvětví černé magie dosud neprozkoumanému, ale o to nebezpečnějšímu. Kdo z vás něco ví o tomto fenoménu?"
Přihlásí se jediný chlapec z celé třídy. Kluk v poslední lavici, kterému příliš dlouhá černá patka zakrývá málem půlku obličeje. Tváře má mírně zrůžovělé, když promluví.
"Četl jsem vaši knihu o lordu Voldemortovi, pane profesore. Píšete v ní, že viteálem jste byl i vy sám. Že viteál může být jakákoli živá i neživá věc, do které se dočasně uschová kus lidské duše pomocí příslušného zaklínadla, a poté se může z takové věci další příslušnou inkantací kus duše vyvolat a vytvořit se tak i po smrti člověka nová existence."
"Výborně, pane Donáte. Zapamatoval jste si to dobře. Pamatujete si i ono zaklínadlo, kterým se viteál vytváří?"
"Je to smrtící kletba, pane."
"A ta zní jak, pane Donáte?"
Chlapec silně zrudne. Podívá se do desky lavice.
"Avada Kedavra, pane."
"Výtečně. Píši vám za jedna. A neklesejte tak na duchu, to není potřeba, ani když se jedná o sebehorší kletby. Základním předpokladem úspěšné obrany proti černé magii je čistá mysl, vědomí vyššího principu a pozitivní myšlení."
Když se na konci dne vrátím do svého kabinetu, nečeká mne nic jiného než starý dřevěný věšák, obouchaný stůl, rozvrzaná židle a prázdná láhev koňaku. Chvíli sedím a poslouchám hluk deroucí se skrz slabou okenní tabulku z rušné ulice. Rachot a cvrčení tramvají, tolik typické pro všední den v Praze.
Mám chuť se opít, když si připomenu všechny vrásky, objevivší se na mé tváři dnes v zrcadle. Když si připomenu vše, co jsem ztratil svým exilem. Přátele a nepřátele, porozumění a despekt, krásu vlasti i její trpkou pachuť. Zbyla jen samota a poslání. A vybledlá jizva ve tvaru blesku. Památka na všechno, co jsem prožil v Anglii.
Má paměť - šedý věšák na vzpomínky,
zítřek i dnešek změní na kdysi.
K Maxovi zajdu místo do Demínky,
přečíst si dopisy, dopisy, dopisy.
Ze zásuvky vytáhnu svazek obálek, pečlivě zamknu kabinet a vyjdu na ulici. Mohl bych jet tramvají, ale já se raději projdu. Magická Praha se v pozdním odpoledni podobá více pohádkovému vyprávění než skutečnosti.
U Maxe mě přivítá vždy volný stůl v tmavém rohu. Usednu a za moment mě obslouží kyprá číšnice. Je postarší, ale pořád se jí nedá upřít šarm. Díky mnohojazyčnému lektvaru nemám problém s domluvou a za ta léta jsem pozbyl nejmenšího náznaku cizáctví, proto se mi blahosklonně dostává sklenky červeného vína a úsměvu.
Rozkládám jeden pergamen po druhém a čtu řádky napsané rozvážně a beze spěchu. Ostré inkoustové písmo ve mně vyvolává pocit nostalgie. Ředitel Bradavické školy čar a kouzel Severus Snape mi rok po odjezdu píše částečně ze zvědavosti, částečně proto, že nedokáže obsadit místo profesora OPČM. Odpověděl jsem mu zdvořile, ale můj postoj byl odmítavý. Za rok se jeho žádost opakovala. Znovu jsem odmítl. Třetí dopis přišel o něco dříve. Už o Vánocích. Bylo to přání všeho dobrého a vyjádření podpory v započatém úsilí. Diplomacie, říkal jsem si, dokud nepřišel další pergamen. Začali jsme si s profesorem Snapem psát. Nejprve s přehnanou slušností a opatrností. Oťukávali jsme jeden druhého. Později mě začalo dopisování s ním bavit a držet v povědomí o tom, co se děje v mé rodné zemi. Zdálo se, že jsme k sobě po létech oboustranné nenávisti a antipatie nalezli cestu.
Na stole kroužky po přelitých číškách,
pelyněk s vínem, leskle lepkavý,
a trapné básně v pramizerných knížkách,
řídké jak bahno ze dna Vltavy.
Pokaždé, když jsem se pustil do stého čtení důvěrně známého rukopisu, zastesklo se mi po tom, co jsem nikdy nepoznal. Jaké to teď asi v Bradavicích je? Ne, fakta znám. Ptám se sám sebe, jaká je tam atmosféra? Co bych cítil, kdybych tam nyní byl?
Musím přerušit tok svých úvah, jinak bych zešílel. Chmatnu po oprýskané sbírce básní na poličce vedle sebe. Chodí sem intelektuálové, kteří se ve čtení veršů vyžívají. Krátí si jimi dlouhé chvíle, kdy nemusejí přemýšlet o ničem a o nikom, a to udělám i já, ač se za intelektuála mohu považovat jen sotva. Zkrátím si chvilky vlastního smutku baladou o chrabrém rytíři, který zahynul pocitem vlastní zbytečnosti. Připadám si najednou úplně stejně jako on a ta knížka mi připadá stupidní a odporná. Vrátím ji mezi ostatní a vypiji další víno.
Zahrady oblékly se do šeříků,
na bledém nebi temné obrysy,
zčernala věž i růže na keříku,
zůstaly dopisy, dopisy, dopisy.
Dívám se ze vzdáleného okna kavárny na Petřínský kopec. Díky bujícímu jaru je posetý šeříkovými keři, které ve slábnoucím podvečerním slunci ztrácejí své kouzlo. Obloha je mdlá a propadá se do indiga. Později už není vidět jediný květ.
Mou pozornost znovu upoutá nedočtená hromádka dopisů. Už jen stěží vnímám Snapeova vyřčená slova jako zdvořilostní fráze. Cítím víc z obsahu pergamenů. Zájem. Snahu o pochopení. Vypráví mi o Ginny a jejím manželovi. Jejich děti ještě on sám dovedl k úspěšnému absolvování OVCí z lektvarů. Zmiňuje se o Hermioně a Ronovi, jejichž ratolesti mu lezly na nervy už při zařazování do kolejí. Referuje o Lence Láskorádové a jejím pisatelském talentu, který zužitkovala v práci pro Jinotaj, jehož vydavatelství převzala po otci. Nevynechá ani Cho Changovou, která se nakonec šťastně vdala za postaršího bystrozora Dariuse McDonalda a mají spolu dvě krásné dcery. Obě dostudovaly ve Zmijozelu před deseti lety. A ze spousty těch řádků skládám střípky Snapea samotného.
Mé lásky stárnou, obklopeny vnuky,
kamínky týdnů v broži s jaspisy,
a čas, ten pianista jednoruký,
počítá dopisy, dopisy, dopisy.
Poslední list už není listem ředitele Bradavic kolegovi. Není to ani list přítele příteli.
Vytáhnu z kapsy brož, která mi jako jediná zůstala po pár týdnech s Ginny. Prohlížím si ji a necítím žal. Nikdy jsem s ní neprožil nic tak intenzivního, aby mi to chybělo.
Zato mi chybí další dopis od Severuse. Možná právě ten, na který celou tu věčnost čekám.
Kdy se naše vlažná korespondence proměnila ve vášnivou debatu o smyslu života? Kdy jsme se neubránili upřímnosti a začali psát o svých citech? Kdy se prolomily ty všeobjímající ledy minulosti? Nevím. Je to týden? Měsíc? Rok? Ztrácím tu pojem o čase, stejně jako pomalu zapomínám, kde jsou hranice mezi vítanou samotou a toužením po společnosti. Po blízkosti známého člověka.
Smích jako náplast na strhané rysy
a trocha citu, aspoň ke vzteku.
Co zbývá, nežli čekat na dopisy,
není-li doteků, není-li doteků.
Přisedne si ke mně profesorka lektvarů z naší Střední školy čarodějné. Neptá se mě, jestli s její přítomností souhlasím. Oprsklost? Ne. Pouze donebevolající sebevědomí. Nakloní se k mému uchu a pramen havraních vlasů, uvolněný z jejího culíku, mě pošimrá na tváři.
"Tušila jsem, že vás zde naleznu, kolego. Zapíjíte smutek?"
Šlehne pronikavýma černýma očima po stohu dopisů.
"Nebo snad vzpomínky?"
Usměju se. Nuceně, ale doufám, že alespoň tohle mimické gesto trochu uvolní můj napjatý, stárnoucí obličej.
"Přišla jste z nějakého konkrétního důvodu? Nebo se chcete připojit k všeobecné melancholii?"
"Melancholie už bylo dost. A alkohol není řešením samoty. Byl jste to vy, kdo prohlásil, že důležité je pozitivní myšlení. Když vám chybí sex, někoho si najděte."
Rýpe. Rýpe a tne do živého. Připomíná mi tebe. Tebe, když jsem ještě nevěděl, že dokážeš strhnout masku sarkastického profesora. Připomene mi také mou největší touhu. Tu, která nikdy nedojde naplnění, protože jsi stejně blízký jako vzdálený a protože já tuhle vzdálenost nedokážu překlenout. Teď už ne. Už je to příliš mnoho let a já se nemohu vrátit.
"Myslím, že jediný, komu tady chybí sex, jste vy, Sandro. S prominutím. To, že své nenaplnění maskujete za jízlivost, je možná lepší než se utápět ve vínu, ale rozhodně to nemá pozitivní vliv na lidi ve vašem okolí."
Probodne mě pohledem, který bys jí záviděl, a naprázdno pootevře rty. Tenhle slovní souboj ale vyhraju. Mám v rukávu srdcové eso.
"A mimo to - jsem gay. Takže se zkuste porozhlédnout někde jinde."
Příležitost nezávazného prožitku mizí v nedohlednu. Doufám, že další dopis tuhle ztrátu vyrovná. Nemohu se dočkat střípků tvého citu vrytých do pergamenu orlím brkem a nechci si připustit možnost, že už nikdy nenapíšeš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | Web | 11. května 2008 v 19:24 | Reagovat

Já tenhle pár vysloveně nemusím, ale zkusila jsem si to přečíst. Už jen proto, že je to songfic na mého oblíbence. A jsem opravdu nadšená.  Je to krásné. Ta píseň tam nádherně zapadá.

2 Frox Frox | E-mail | Web | 11. května 2008 v 20:17 | Reagovat

Děkuju moc:-) Já vím, že ty dva nesnášíš, právě proto si té pochvaly tak vážím... A jsem ráda, že se ti líbí, jak text zapadá do povídky, protože toho se u songficů vždycky nejvíc bojím:-)

3 Profesor Profesor | 18. května 2008 v 13:18 | Reagovat

Tuhle povídku jsem si oblíbila hned po prvním přečtení. Harryho exil do ČR není sice novým nápadem, ale je zde uchopen jinak. Není to tak: Zmizel a odřízl se od světa kouzel a to se mi zamlouvá.

4 Frox Frox | E-mail | Web | 30. května 2008 v 21:09 | Reagovat

Díky, Profesor:-) Jsem ráda, že sis tuhle povídku oblíbila i že se ti zamlouvá právě Harryho odříznutí a odloučení. Mně se totiž nikdy moc nelíbilo, jak si Harry po válce užívá v jiném světě;-)

5 Blanch Blanch | 18. června 2008 v 4:06 | Reagovat

:))) Tohle bylo fakt moc hezké... prostě made by Frox! :))

A ten konec byl vtipný :)

6 Frox Frox | E-mail | Web | 6. července 2008 v 17:13 | Reagovat

Děkuji:-) Sice se trochu červenám, ale jsem ráda, že se ti to líbilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.