Temný anděl - část 1

9. května 2008 v 14:14 | Bilkis |  Střepy
Povídka vzniklá do challenge u Bellaniky a Frox.
Pár: Harry/Severus
Doba odehrávání: Během války

Z rozmlácenýho kostela
v krabici s kusem mýdla
přinesl jsem si anděla
Polámali mu křídla
Probudilo ji klepání na dveře, natáhla na sebe župan a pevně sevřela hůlku. Vykročila ke dveřím, úplně potichu, aby nikdo nezaznamenal, že je v domě. Harry i Ron byli pryč a ona neměla žádný důvod někoho pouštět dovnitř. Klepání se ozvalo znovu, tentokrát silněji. Obezřetně se plížila halou a připravovala se na okamžitý útok, sotva otevře dveře.
"No tak, Hermiono, otevři ty dveře, rychle!" zahulákal hlas. Protočila panenky, protože jeho majitel absolutně zapomněl na jakoukoli bezpečnost.
"Harry," řekla, když sahala na kliku, "nedohodli jsme se snad, že budeme dodržovat určitá pravi…"
"…dla? Na to není čas, Hermiono, otevři! Mám tu raněného…"
Dveře se rozletěly a Hermiona vytřeštila oči na Harryho, který v náruči svíral bezvládné tělo. Z hábitu nasáklého krví rychle odpadávaly kapky a zlověstně pleskaly o žulu zápraží.
"Kdes ho našel," zeptala se tiše a uhnula, aby mohl i se svým nákladem vejít dovnitř.
"Až potom… Kam ho mám dát?"
"Třeba k Ronovi, pak ho můžeme přesunout, ale teď je to nejblíž." Otevřela dveře do pokoje a rychle shodila polštáře a přikrývku. Nechala Harryho, aby muže položil na postel a vběhla k sobě do pokoje. Brašnu s pohotovostními lektvary měla hned u postele, často se stávalo, že chlapci přišli pochroumaní. V léčitelství byla hodně dobrá, ale netušila, jestli zvládne pomoci i teď. Tohle nebyly žádné oděrky…
"Pomůžeš mu," zeptal se Harry tiše. Pokrčila rameny a sáhla pro nůžky, aby rozstříhla hábit. Stejně už byl zničený. Když na hrudi objevila hlubokou rozšklebenou ránu, tiše zaklela. Bylo to zlé…
"Harry, potřebuji horkou vodu, musím ho umýt. Tu ránu zacelím, ale mám málo Dokrvovacího lektvaru, takže nevím, jak se vyrovná se ztrátou krve. Má zlomená žebra, Kostirost nemám vůbec… Sakra! Narovnám mu je po mudlovsku, ale pak ho musím pevně obvázat. Běž pro tu vodu, na co čekáš?" nechtěla, aby tohle viděl, asi by se mu to nelíbilo. Srovnala žebra, jak nejlépe dovedla a otevřela mu ústa, aby zkontrolovala, jestli se v nich neobjeví krev. Kdyby měl probodnuté plíce… Na to by nestačila! Zacelila ránu a znovu se vydala do svého pokoje. Vytáhla kufřík, ve kterém schovávala obinadla. Vytáhla jedno pevné a vrátila se zpátky. Harry seděl u postele a díval se na bledou tvář pacienta, ruku měl položenou blízko slepených černých vlasů a oči se mu zvláštně třpytily.
"Kde jsi ho našel," zašeptala tiše, aby ho moc nevylekala... Přistoupila k pacientovi, jemně mu omyla většinu krve z těla a naznačila Harrymu, aby ho nadzvedl, pak obvázala jeho hrudník a zhluboka si oddechla.
"No tak, Harry, na něco jsem se ptala." Posadila se ke stolu a vyždímala žínku. Voda dostala zvláštní nádech. Nesnášela tu barvu, tu růžovou břečku, která znamenala bolest.
"Přinesl jsem ho z Bradavic... Je z nich hromada kamení, Hermiono! Naštěstí byli všichni studenti přesunuti na jiné místo už včera v noci... Kdybys to tam viděla! Prach se ještě ani neusadil." Složil hlavu do dlaní a potichu popotáhl.
"Voldemort? A zničil Bradavice? Byli tam nějací ranění?" Hermiona rychle vstala a hrábla po kabele s lektvary. Harry ji honem chytil a posadil zpátky do křesla. Zavrtěl hlavou...
"Jen on, dorazil jsem asi těsně po tom, co ho tam nechali... Ještě tam nebyli Bystrozorové."
"Harry, co s ním chceš dělat, jestli se probudí?" Harry se na ni tak zvláštně podíval. Neřekla , řekla jestli. Pokrčil rameny.
"Je to válečný zajatec, Hermiono. Co bych s ním dělal? Vyslechnu ho, a pak…"
"Mě právě zajímá to tvoje a pak, Harry. Co bude pak?"
"Hermiono, nechtěj po mě závěry, aspoň ne teď. Jsem unavený, špinavý… Nevím, co je s Ronem a ostatními, už by měl být zpátky, ale není. Nemůžu o tom přemýšlet."
"Běž se umýt a vyspat, počkám u něj…" zašeptala Hermiona a mateřsky prohrábla Harrymu zpocené vlasy. Pak vstala a posadila se k posteli, na které spočíval pacient. Harry kývl, věnoval jí letmý úsměv a odešel splnit její příkaz. Čím dál víc mu připomínala Molly.

Díval se na mě oddaně
já měl jsem trochu trému
tak vtiskl jsem mu do dlaně
lahvičku od parfému
"Harry," zatřásla mu ramenem, "vstávej. No tak, Harry, Ron se vrátil, chce s tebou mluvit…" Harry se probral a vylezl z postele, to už za sebou Hermiona zavírala dveře. Vběhl do koupelny a rychle se umyl.
"Co se děje? Rone, jaké jsou zprávy z hlavního štábu? Nějací mrtví nebo zranění? No tak, povídej…"
"Lupin je zraněný, ale není to nic vážného, zlomili mu ruku… Voldemort srovnal Bradavice se zemí."
"To vím, byl jsem tam."
"Ale, cos tam dělal? Byl jsi na hlídce? Proč já nikdy nic nevím?"
Hermiona před něj postavila talíř s ovesnou kaší a naklonila se k němu, aby mu něco pošeptala. Harry to pozoroval značně nelibě. Věděl přesně, co Ronovi říká a ten mu to vzápětí potvrdil.
"Kohože jsi přinesl?! Sem! Harry, víš, jak je to nebezpečné? Sotva bude dost silný, tak nás všechny zavraždí…"
"Rone, není ve stavu, aby mohl někoho vraždit. Navíc, bude spoutaný. Momentálně leží ve tvé posteli jako mrtvola a věř mi, že až se probudí, bude rád, že vůbec žije. Udělal mu to Voldemort, Rone, Voldemort! Myslíš, že se k němu bude chtít vrátit?"
Ron práskl lžící do kaše tak silně, až ostříkla celý stůl.
"V mojí posteli, to si snad děláte srandu?!" Hermiona se zamračila a dala ruce v bok. Harry, ač věděl, že nebude kázat jemu, sklopil hlavu.
"Ronalde Weasley, netušila jsem, že dokážeš být tak sobecký… Měli jsme ho snad hodit do sklepa? Vždyť je zraněný!"
Ron jen na prázdno otevíral pusu a zděšeně zíral na svou přítelkyni.
"Chtěla jsem ti navrhnout, aby ses přestěhoval do mé ložnice, ale vidím, že ti bude lépe v obývacím pokoji na pohovce. Přinesu ti deku a půjdeš se vyspat…" chtěla ještě něco dodat, ale přerušilo ji bolestné zasténání z vedlejší místnosti. Rychle se otočila na Harryho.
"Běž ho zkontrolovat, já musím uklidit ten svinčík, co tu Ron udělal. Dej mu trochu Posilujícího lektvaru, jestli se už probral…"
Harry vyskočil od snídaně a vydal se do Ronovi ložnice, kterou teď okupoval jejich zajatec. Věřil, že až se vrátí zpátky do kuchyně, bude všechno v pořádku, Hermiona se o to už postará…
Opatrně vstoupil do pokoje s hůlkou v pohotovostní poloze a přistoupil k posteli. Jejich host se choulil na boku a držel se za ovázaná žebra. Harry ho přetočil zpátky na záda a ruce mu složil podle těla. Pak se odvrátil k nočnímu stolku a sáhl po lahvičce s Posilujícím lektvarem.
"Nesmíte se moc hýbat, máte zlomená žebra. Než se stihnete zeptat, Kostirost nemáme, došel minulý týden… Ještě nebyl čas uvařit nový. Chcete trochu vody?"
"Kde jsem? Byl jsem v Bradavicích," zeptal se a rychle si sáhl na hruď, kde tušil ránu. Prsty narazily jen na obvaz a hladkou kůži.
"Jste u nás doma, z pochopitelných důvodů vám nic bližšího neřeknu. Tu ránu Hermiona zacelila, dokonce vám nezbyla ani jizva. Můžete být rád, že byla doma a ne někde na pochůzce. Já bych vám nepomohl." Protočil lahvičku s lektvarem v ruce a přitáhl si křeslo.
"Jak jsem se sem dostal?" nechápal muž a namáhavě se nadechl.
"Přinesl jsem vás… Nebolí vás hlava, nebo tak něco," zeptal se tiše Harry a pozoroval mužův obličej. Dostalo se mu němé odpovědi zavrtěním hlavy. Chvíli bylo ticho, jen občas přerušené hlasitějším nádechem. Pak se pacient ozval. Potichu, bojácně…
"Díky, Pottere. Nikdy jsem nevěřil, že to udělám, ale děkuju. Jsem vaším dlužníkem, můj život za váš." Harrymu se rozšířily zorničky, když se ho dotkla cizí magie. Jeho vlastní energie jí vyšla naproti a kouzelnická smlouva byla zpečetěna.
"To nebylo nutné, pane. Nemusíte děkovat. Jste zajatec, můžete se nám hodit… O nic se nepokoušejte, mám v záloze vlkodlaka a nebojím se ho použít." Pokusil se Harry zavtipkovat, protože byl na rozpacích z toho, co jeho společník udělal.
"Hm, Pottere, nemohl byste mi povolit ten obvaz? Hrozně mě škrtí…" podíval se na mladíka před sebou zpod obočí. Netušil, kde je, ale byl tomu vděčný. Už mohl být mrtvý a oni ho zachránili, i přesto, že ho celá léta nenáviděli.
"Hermiono," zavolal Harry.
"Ano? Co se děje," zeptala se, když vkročila do dveří. "Dobré ráno, co žebra?"
"Mohu mu povolit ten obvaz?"
"Jistě, Harry, ale jen trochu… Zůstanu tu, kdyby chtěl něco zkoušet." Harry chtěl říct, že není třeba, ale pak si to rozmyslel, ještě by Hermionu urazil. Vrátil se zpátky k posteli a naznačil muži, aby se posadil. Za záda mu vtlačil poštář a rozmotal konec obvazu. Celý ho odmotal a sroloval. Pak se zhluboka nadechl a objal pacienta kolem hrudníku. Dotkl se teplé nahé kůže a trochu se zachvěl. Ten dotek pálil a elektrizoval a Harry se musel hodně přemáhat, aby se k pacientovi nepřitiskl celým tělem. Věděl, že ho Hermiona pečlivě pozoruje a byl si jistý, že jí jeho zachvění neušlo. Neochotně se odtáhl, když dokončil svou práci. Rozpačitě se podíval na svého pacienta a viděl, že ten se na něj také neochotně dívá. V jeho očích viděl něco, co by nikdy nečekal. Vděčnost…
Rozpačitě si odkašlal a sáhl po lahvičce s Posilujícím lektvarem. Vtiskl ji hostovi do ruky.
"Vypijte to, bude vám líp." Přesvědčil se, že muž splnil jeho přání a vyšel z pokoje…

Pak hlídali jsme oblohu
pozorujíce ptáky
debatujíce o Bohu
a hraní na vojáky
Před obědem se ještě jednou zastavil v Ronově ložnici. Muž měl hlavu otočenou k oknu a, jak nasvědčoval jeho těžký dech, trpěl bolestí. Harry se posadil do křesla u dveří a chvilku ho mlčky pozoroval. Činilo mu to potěšení, i když by to nikdy v životě nepřiznal nahlas. Návštěvník si ho všiml až po chvilce.
"Myslíte, že bude dnes pršet, Pottere?"
Harry pokrčil rameny, absolutně chápal jeho potřebu mluvit o všem ostatním, než o jejich současné situaci. To však teď nepotřeboval…
"Jaké jsou další plány Pána zla," zeptal se tak tiše, jak jen dovedl. Vyzývavě se podíval na svého společníka a dával mu tak najevo, že očekává rychlou odpověď.
"Jaké jsou další plány Fénixova řádu? Nevíte, že? A jak byste mohl, jste jen figurkou v jejich hře, stejně jako já jsem jen pěšec ve Voldemortově partii…" odpověděl muž a znovu otočil hlavu k oknu.
Harry si potichu povzdechl, nečekal, že by to bylo jednoduché… Znovu se díval na tvář otočenou k oknu. Přemýšlel, jaké by bylo políbit ty úzké rty a zakousnout se do jemné kůže ucha. Odhrnout vlasy a polaskat pokožku krku.
"Dneska určitě bude pršet," podotkl tiše pacient a pokrčil rameny.
"Vážně nevím, co Vy-víte-kdo chystá… Už dlouho nevím, co chystá. Pokud nepočítáte to, že vás chce zabít a nastolit čistý svět. Myslím, že nechtěl, aby se ze mě stal druhý Schindler. Nebo z kohokoliv. Jsem výstražný příklad…"
Harry pokýval hlavou, ačkoli věděl, že to jeho společník nezaznamená. Tušil, že se Voldemort začne zbavovat svých věrných Smrtijedů. Nastaly nové časy patřící nové generaci…
"Dobrá, nebudu se ptát na jeho strategii… Ale použiji Veritasérum, když to bude nutné…"
"Strategie, Pottere? Není to žádný Napoleon…" pronesl posměšně chladný hlas. Harry sebou trhl, protože mu tenhle tón připomínal léta, která strávil ve škole. Ve škole, z níž zbyly jen ruiny… Vstal a naklonil se nad postel.
"Je to šílenec, nezáleží na tom, ke komu ho přirovnáte nebo nepřirovnáte. Všechny nás zabije, když se mu nikdo nepostaví…"
"Myslíte si, že vy jste ten pravý? Že ho porazíte?"
Harry se uchechtl. Ta otázka mu přišla nepatřičná, ale neviděl důvod, proč by na ni neměl odpovědět.
"To nevím… Ale vím určitě, že nechci umřít rukou hadího ksichtu. Nemusím být Vyvolený, nemusím být hrdina. Buď můžu tiše sedět a čekat, až mě najde a zabije, nebo se mu postavit a třeba přitom zemřít. Záleží jen na mně, co si vyberu. V tom to je…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 punki punki | Web | 13. května 2008 v 20:58 | Reagovat

mám z toho smíšené pocity... zkusím 2.část...

2 Profesor Profesor | 18. května 2008 v 13:23 | Reagovat

Dpbře rozdělené.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.