Temný anděl - část 2

9. května 2008 v 14:15 | Bilkis |  Střepy
Pokračování příběhu Temný anděl

Do tváře jsem mu neviděl
pokoušel se ji schovat
To asi ptákům záviděl
že mohou poletovat
Ron seděl u stolu a nevrle brblal. Byl celý rozcuchaný a s vidličkou v ruce čekal, až mu Hermiona naservíruje oběd. Nebyla zrovna excelentní kuchařka, ale on by se jí to nikdy neodvážil říct… Švihl pohledem po Harrym, který se usadil vedle něho.
"Tak co? Dostal jsi z něj něco?" zavrčel a toužebně se zadíval směrem do kuchyně, odkud něco báječně vonělo.
"Nic… Tvrdil, že nic neví." Pokrčil rameny Harry a mírně si povzdechl.
"Tak to je blbost, kamaráde. Určitě něco ví! Šel jsi na něj asi špatně. Musíš být tvrdší!" rozumoval Ron.
"V čem má být Harry tvrdší," zeptala se Hermiona vstoupivší do jídelny. Před ní levitovaly tři talíře a tři sklenky s dýňovým džusem. Opatrně je umístila na stůl a posadila se.
"Ve vyslýchání," řekl Ron a vrhl se na svou porci. Hermiona nakrčila nos a Harry zavrtěl hlavou, aby jí dal najevo, že nemá cenu se s Ronem pohádat.
"Po obědě to zkusím ještě jednou, uvidíme, co nám řekne. Máš pro něj ten Kostirost, Hermiono? Myslím, že by ho docela potřeboval…"
"Dám ti ho, můžeš mu tam odnést oběd, a pak mu ho trochu dát… Nemělo by to trvat déle než hodinu, pak bude moct sundat ten obvaz."
Dojedli mlčky, Hermiona sklidila talíře ze stolu a za chvíli se objevila zpátky podnosem, na kterém byl připraven oběd a lahvička Kostirostu. Harry se ho chopil a vydal se za člověkem, který ležel v Ronově posteli.
Když vstoupil do pokoje, podivil se přítmí, které tu panovalo. Muž zřejmě vstal z postele a zatáhl závěsy. Nic neříkal, jen ležel na posteli. Harry si pomyslel, že asi spí a položil tác na noční stolek. Jemným mávnutím hůlky závěsy roztáhl a podíval se k posteli. Muž opravdu spal. Neklidně. Trhal sebou a občas mu ze rtů unikl tlumený vzdech. Harry k němu přistoupil a něžně mu prsty přejel po tváři. Měl horečku…
Harry zavřel oči. Dlouho si představoval, že přesně tohle jednoho dne udělá. Roztáhne závěsy, nakloní se nad milovaným obličejem a jemně přejede svými prsty přes zvrásněné čelo, chladné tváře, úzké rty až k umíněné bradě. Jenže v jeho představách neměl muž horečku, ale otevřel oči, usmál se a přitáhl si jeho hlavu do vášnivého polibku. V představách nenesl oběd nemocnému, ale s láskou připravenou snídani do postele svému milenci.
Ještě jednou pohladil rozpálené čelo a zaplašil svoje představy. Sáhl pacientovi na rameno a zatřásl jím. Muž se probral. Oči se mu vlivem horečky leskly a ruce měl roztřesené.
"Co se děje?"
"Přinesl jsem vám oběd. A taky tohle," řekl Harry a ukázal na lahvičku s lektvarem. Opatrně vytáhl muže do sedu a opřel ho o čelo postele. Vzal tác a položil ho pacientovi na klín. Chtěl mu do ruky vložit lžíci, ale pak si uvědomil, že ji muž zřejmě neudrží.
"Hermiona vám připravila slepičí polévku. Nevím, jestli ji máte rád nebo ne, ale Hermiona tvrdí, že je to pro vás teď to nejlepší. Nechtěl jsem se s ní hádat a upřímně, ta hovězí pečeně, kterou jsme měli k obědu my, byla tvrdá jako podešev…"
Harry si uvědomil, že plácá nesmysly, aby se co nejdéle vyhnul nevyhnutelnému. Roztáhl lněný ubrousek a položil ho hostu na tělo. Popadl lžíci a zamíchal s ní polévku. Trochu nabral a přiblížil ji k mužovým ústům.
"Nemusíte mě krmit, Pottere. Nejsem malé dítě…" povzdechl si muž a pokusil se na Harryho zamračit.
"Při vší úctě, pane, myslím, že musím. Copak byste v tomhle stavu udržel lžíci? Ne. A Ron by nebyl rád, že má celou postel pokapanou od polévky," pronesl Harry důrazně a ještě víc přiblížil lžíci k ústům svého společníka. Ten je poslušně otevřel a nechal se krmit. Hladově polykal polévku, která mu do celého těla vysílala příjemné teplo, ale za chvíli byl příliš unavený, aby mohl v jídle pokračovat.
"Musím říct, že slečna Grangerová je lepší v lektvarech než v kuchyni… Vaří vám každý den? Tak to vás lituju," pronesl truchlivě, když Harry přikývl.
"Teď vám dám trochu Kostirostu, tak dvě lžíce, ano? A za hodinu vás přijdeme s Hermionou zkontrolovat. Jen nevím, co uděláme s tou horečkou…"
"Tu horečku nechte být, zase zmizí. Je to jen způsob, jak se tělo vyrovnává s pozůstatky temných kouzel. Obvykle se dostavuje po dvanácti hodinách a po dalších šesti ustupuje…" Neochotně spolkl dvě lžíce Kostirostu a rychle je zapil sklenkou vody, kterou mu Harry přidržel u úst.
Harry posbíral nádobí a poskládal ubrousek. Všechno naložil na tác a vstal z postele. Ve dveřích se ještě jednou otočil, ale muž měl odvrácenou hlavu a díval se do zdi. Nebo měl možná oči zavřené, to Harry ze své pozice neviděl. Vlasy se mu svezly přes většinu tváře, takže ji úspěšně zakrývaly před pohledem mladého muže…
Když novinky mi sděloval
u okna do ložnice
já křídla jsem mu ukoval
z mosazný nábojnice
Po hodině Harry znovu vstoupil do pokoje. Hermiona se mu držela těsně za zády a v ruce svírala hůlku. Cítil, že se bojí. Všechny věci, které vyprávěl Ron na ní zanechaly stopy. Harry tušil, že ani polovina z toho není pravda, ale nehodlal o tom někoho přesvědčovat. Přistoupili k posteli a Harry znovu probudil jejich návštěvníka.
"Jdeme zkontrolovat vaše žebra, pane. Bolí vás to ještě," zeptal se potichu. Hermiona přistoupila těsně k posteli a zamračila se.
"Měl tu horečku už předtím, Harry?" Už když se k němu otáčela, bylo jí jasné, že uvidí rudou tvář. Harry neuměl lhát.
"Nechte to být, zvládnu to… Žebra mě už nebolí," odpověděl na původní otázku muž a posadil se. Cítil, jak se mu vracejí síly.
Hermiona si sedla na kraj postele a vztáhla ruce k obvazu, který svíral jeho nahý hrudník. Sundala ho a pečlivě prohmatala všechna pacientova žebra. Když skončila, spokojeně pokývala hlavou.
"Už nemusíte mít ten obvaz, ale stejně byste měl ještě odpočívat. Žádné vstávání, jasné?" Přeletěla oba muže v pokoji pohledem a zvedla se. U dveří se ještě jednou ohlédla a zahrozila prstem.
"Neposadíme se k oknu?"
"Hermiona jasně říkala, že nesmíte vstávat…"
"Já nebudu vstávat sám, vy mi pomůžete… No tak, Pottere, nejsem malé dítě!"
Harry k oknu posunul křeslo a pomohl muži vstát z postele. Vůbec si neuvědomil, že Hermiona jejich návštěvníkovi sundala všechno, co měl večer předtím na sobě a odnesla to, aby mu mohla spravit hábit a vyprat ho. Vzpomněl si na to, až když se muž postavil a sklouzla z něj deka.
"Ahh, zapomněl jsem, že nemáte oblečení… Posadím vás do křesla a hned to napravím," zamumlal Harry rychle a pro jistotu zavřel oči. Chytil hosta pevně pod paží a pomalu ho dovedl ke křeslu. Posadil ho a pečlivě přikryl.
Vyběhl z pokoje a našel Hermionu. Nechápavě vrtěla hlavou, když jí vysvětloval, nač to oblečení potřebuje, ale pak mu ho dala. Rychle se vrátil do pokoje.
"Mám vám pomoci, nebo to zvládnete sám," zeptal se. "Mám jen vaše spodní prádlo, kalhoty a hábit, Hermiona říkala, že nic jiného nemáte…"
"Na schůze Smrtijedů se chodí bez bot, nemůžete pak moc rychle utíkat, Pottere…" Harry se otřásl, když si uvědomil, co mu muž právě poodhalil.
"Pomůžete mi tedy," zeptal se host a shodil ze sebe deku. Harry se mírně roztřásl, pak sáhl po černých boxerkách a navlékl je muži na nohy. V kleče posouval boxerky směrem nahoru a s každým centimetrem víc a víc trpěl. Konečně se mu podařilo je muži obléknout. Sáhl po kalhotách a podstoupil s nimi stejné martyrium. Pak vstal, opět hosta přikryl a naznačil mu, že se za chvíli vrátí.
Za okamžik byl zpátky s černým tričkem a párem stejně barevných ponožek. Navlékl je muži na nohy a sáhl po odloženém tričku.
"Vím, že to není nic moc, ale je to lepší než být pod tím hábitem nahý," řekl omluvně nad sepraným tričkem a jednou rukou shrnul mužovy vlasy. Přetáhl mu triko přes hlavu a nechal ho vklouznout do rukávů.
"Myslím, že si ten hábit zatím nemusíte brát, pane."
Pacient kývl, tiše poděkoval a otočil hlavu k oknu. Pak začal mluvit. Harry si přitáhl židli a posadil se vedle něho. Tiše poslouchal a vstřebával všechno, co mu jeho společník vyprávěl. Byla to slova plná bolesti a utrpení. Byla to slova malého chlapce, dospívajícího bláhového hocha, kterému slíbili celý svět, i dospělého muže, jenž oplýval hořkostí. Harry jasně rozpoznal stud a vztek, který z těch slov prýštil, ale nijak muže nepřerušoval. Jen seděl vedle něho, jemně se rukou dotýkal jeho kolene a dával mu najevo solidaritu…

A tak jsem pozbyl anděla
on oknem odletěl mi
však přítel prý mi udělá
novýho z mojí helmy
Harry přinesl podnos s čajem a sušenkami a odložil ho na stolek. Host již seděl na židli a vypadal lépe. Harry k němu přistoupil a položil mu ruku na čelo. Horečka byla pryč. Harry se usmál a posadil se ke stolu.
"Hermiona vám došla koupit boty. Myslím, že budete brzy zase v pořádku." Ukázal na balík u dveří, který ukrýval zmiňovanou obuv.
"Nemám s sebou žádné peníze, abych vám za ně zaplatil. A nemám ani žádné informace, které bych vám poskytl… Proč toho pro mě tolik děláte, Pottere? Nenávidíte mě!"
Harry se na něj nevěřícně podíval. Doufal, že muž vycítí, že se jeho pocity, které vůči němu kdy choval, změnily.
"Není pravda, že bych vás nenáviděl. No dobrá, neměl jsem vás rád, ale i vy jste jen člověk, ne," odpověděl Harry otázkou. Muž neodpověděl. Nalil si čaj a pomalu usrkl. Chvíli zamyšleně seděl a sledoval šálek ve svých prstech.
"Co se mnou bude dál? Půjdu do Azkabanu," zeptal se rádoby lhostejně, ale za jeho chladnými slovy probleskoval strach. Harry se trochu zavrtěl na židli.
"Musíte odejít. Tady nemůžete zůstat, už jen proto, že sem chodí spousta členů Fénixova řádu. I když bych byl rád, kdybyste se tu mohl nějaký čas zdržet," vysvětlil trochu neohrabaně Harry a zrudl. Muž naproti pochopil a chytil ho za ruku.
"To nejde, Harry," pronesl tiše a znovu se vyprostil ze sevření teplé dlaně. Harry sklonil hlavu a kývl. V očích se mu zaleskly slzy, když ji znovu zvedl, ale bylo v nich i něco jiného, odhodlání. Sáhl do kapsy a položil předmět, který vytáhl, na stůl. Muž po něm natáhl ruku a jemně ho pohladil…
"Moje hůlka," řekl se staženým hrdlem a vděčně se na Harryho zadíval. Ten přikývl, a tak kolem ní muž sevřel své prsty.
"Musíte oknem, Ron by vás nikdy v životě nepustil. Ale nejdřív mě spoutejte, ano?"
"Uvědomujete si, že bych vás mohl zabít, Pottere? Tolik mi věříte?"
"Nemůžete mě zabít, pane! Mám u vás dluh a vy jste mi ho dnes ráno potvrdil…" pokrčil Harry rameny a zářivě se usmál.
Host na něj zamířil hůlkou a tiše, bolestně zamumlal: "Pouta na tebe." Pak na sebe navlékl svůj hábit, obul si nové boty a otevřel okno. Vyhoupl se do něj a naposledy se otočil.
"Jsme v Devonu, pane. Stačí tři kroky od domu a Fidelio se postará o to, abyste ho už nikdy nenašel. Sbohem!"
"Sbohem, Harry," zašeptal muž a jediným pohybem zmizel Harrymu z očí do padajícího soumraku.
Harry napočítal do deseti, a pak velmi nahlas zakřičel. Dveře se rozletěly a Ron s Hermionou vběhli dovnitř. Když viděli, že je tam Harry sám, sklonili hůlky a zbavili ho pout.
"Já ti říkal, že je nebezpečný! Jak se vůbec dostal k hůlce? Teď abychom lovili nějakého dalšího Smrtijeda. Víš, kolik informací mohl mít?"
"Kouzlil bez hůlky," odpověděl Harry, ale zbytek otázek ignoroval. Přistoupil k oknu a smutně se z něj zadíval. Hermiona s Ronem u dveří zuřivě diskutovala a on ještě jednou tiše zašeptal: "Sbohem."
A proto prosím věř mi
chtěl jsem ho žádat
aby mi mezi dveřmi
pomohl hádat
co mě čeká
a nemine
co mě čeká
a nemine
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 10. května 2008 v 11:22 | Reagovat

Jak víš, tenhle pár moc ráda nemám, ale je to hezky napsané. Jsem ráda, že jsem se odhodlala to přečíst. Ta píseň tam opravdu krásně zapadla.

2 Bilkis Bilkis | 10. května 2008 v 11:23 | Reagovat

Děkuji ti... Jsem ráda, že ses odhodlala. ;)

3 Maya Maya | E-mail | Web | 11. května 2008 v 18:24 | Reagovat

Moc pěkné. Tohle se povedlo :) jsem ráda, že jsem narazila na tyhle stránky. sice tu ještě toho moc není, ale co není brzy bude:)

4 punki punki | Web | 13. května 2008 v 21:13 | Reagovat

ach... když mi u druhé sloky v téhle části došlo, jak ta písnička vlastně končí, sevřelo se mi hrdlo. krásné... opravdu se mi to líbilo. moc.

5 Bilkis Bilkis | 14. května 2008 v 9:56 | Reagovat

Moc děkuji za vaše komentáře... Těší mě až neskutečně! :)

6 Profesor Profesor | 18. května 2008 v 13:27 | Reagovat

To je opravdu nádherná povídka. Taková citlivá, líbí se mi.

7 Blanch Blanch | 18. června 2008 v 4:18 | Reagovat

nádhera...nádhera..nádhera.nádhera....a kdyby mi ještě stále někdo nerozuměl, tak nádhera!!

Já moc dobře vím, proč tě mám jako autorku tolik ráda, Bilkis :)

8 Bilkis Bilkis | 19. června 2008 v 11:52 | Reagovat

Blanch!!! Ty mi příliš lichotíš! *červená se a z nervozity nad takovou pochvalou si zuřivě okusuje nehty* Děkuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.