Vzpomínky vítězů

19. května 2008 v 15:00 |  Svíčky
Autor: Profesor
Píseň: Anděl
Fandom: HP
Poznámka: Povídka vznikla do Challenge u Bellaniky a Frox

Deset let. Dnes tomu bylo deset dlouhých let, co byl poražen Lord Voldemort. Deset let, co hnila ve šťastném manželství. Každý si myslel, jak je na tom dobře, ona - přítelkyně Vítěze nad zlem. Teď tu seděla na oslavách Voldemortova pádu a nutila se usmívat hře plešatého mudly, který si vzal čarodějku a hříčkou náhody byl známým mudlovským zpěvákem. Nejradši by skřípala zubany, vždyť ten chlap ani nezpíval vlastní písničky, ale přejaté.
Z rozmláceného kostela, v krabici s kusem mýdla,
přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla.
Díval se na mě oddaně, já měl jsem trochu trému,
tak vtiskl jsem mu do dlaně lahvičku od parfému.
Pravdou ovšem bylo, že se jí mudlovy písničky celkem líbily, třeba ta, co jí teď začal hrát. Vzbuzovala v ní hluboko zasuté vzpomínky, které opatrovala s láskou a smutkem a pečlivě je skrývala před svým, sice hodným, ale trošku přihlouplým, manželem. Nechtěla ho totiž ranit, protože ho měla ráda a zvykla si.
A proto prosím věř mi, chtěl jsem ho žádat,
aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine,
co mě čeká a nemine.
Znovu byla tou žákyní třetího ročníku Školy čar a kouzel v Bradavicích, která nesnášela profesorku Trelawneyovou, tu šarlatánku zvyklou předpovídat Harrymu každou vyučovací hodinu nějaký hrůzný způsob smrti. Toho roku byl jejím nejoblíbenějším smrtonoš. Ona se té čarodějnici éterické smála tak jízlivě, jak jen dokázala, aniž by ovšem dosahovala kvalit profesora lektvarů.
Dnes již věděla, co znamenal přízrak velkého černého psa. Dnes se již zapomněla smát jízlivě, dnes se smála smutně a vždy ji při pouhé myšlence na něho bodlo u srdce. Měla schovaných několik jeho obrázků, které sama namalovala před a hlavně po jeho smrti. Jeho smrti…
Pak hlídali jsme oblohu pozorujíce ptáky,
debatujíce o Bohu a hraní na vojáky.
Do tváře jsem mu neviděl, pokoušel se ji schovat.
To asi ptákům záviděl,že mohou poletovat
Zemřel před dvanácti lety a ona dodnes cítila chuť jeho polibků. Merlin ví, jak moc ho milovala. Tu jeho nespoutanou povahu, tu zálibu v rozjívených žertících dvojčat, protože sám býval také takový, jeho štěkavý smích, který dodnes slýchávala znít za úplňkových nocí. Jak moc jí bylo líto, že jeho křídla někdo zlámal, že mu je Brumbál násilně přistřihl. Bylo to pro jeho dobro, chtěli ho zachovat naživu, aby ho mohli po válce prohlásit za nevinného. To udělali, ale co to bylo platné, když in memoriam?
A proto prosím věř mi, chtěl jsem ho žádat,
aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine,
co mě čeká a nemine.
Vzpomínala na tu noc, kdy zjistila pravdu. Do nejmenších podrobností si vybavila tu zchátralou místnost ve zchátralém domě. I on byl taková zchátralá existence. Na sobě měl starý špinavý šedivý hábit s mnoha dírami, obdivovala, že v něm dokázal přežít zimu, a v očích stín. Přišel vykonat to, za co ho odsoudili. Tenkrát si myslela, že mu pomáhal jeho přítel ze studií, ale bylo to jinak. Jak, to už dnes také věděla.
Spolu s Harrym a Ronem omráčili profesora Snapea, věděla, že ho potom musela pořádně bolet hlava, a vyslechli si smutný příběh odvahy, skrývání, utrpení a zrady, která to všechno způsobila. Jak ubohý byl Červíček, ta karikatura muže, když se plazil a škemral o milost. Měla tenkrát chuť ho proklít nejstrašnější z kleteb, které znala. Se svým vrozeným smyslem pro spravedlnost měla velkou radost, když Harry uvěřil. Škoda jen, že nechal nejlepší přátele svého otce, aby se zbavily té hnusné krysy.
Znovu prožívala chvíle na břehu jezera v obležení mozkomorů. Znovu viděla beznaděj v jeho očích, i překvapení, když viděl ji a Harryho, jak se na hypogrifovi vznáší před oknem jeho vězení, kde čekal na osud horší nežli smrt. Rozloučili se s ním na cimbuří nejvyšší věže hradu. Odletěl pryč. Než zmizel, naposled natáhl ruku k nim, aby poděkoval. A právě v tu chvíli se do něj zamilovala.
Marně se jí rodiče doma ptali, co se jí stalo. Nemluvila o tom, oproti svým zvyklostem se nepochlubila ani se svými školními výsledky, které byly, jak jinak, vynikající. Její matka brzy pochopila, co dceři schází a snažila se s ní o tom promluvit. Jenže co mohla dokázat mudlovská zubařka ve světle skutečnosti, že její milovaná holčička je zamilovaná do nejhledanějšího kouzelnického zločince? Navíc on byl o tolik let starší.
Když novinky mi sděloval u okna do ložnice,
já křídla jsem mu ukoval z mosazné nábojnice.
A tak jsem pozbyl anděla, on oknem odletěl mi,
však přítel prý mi udělá nového z mojí helmy.
Ano, byl starší a hodně si prožil, ale možná právě proto ho okouzlila, trošku přemoudřelá dívenka s ježatými vlasy. Příští školní rok se vrátil znepokojený zprávami, které se k němu donesly, i Harryho jizvou. Zabydlel se v jeskyni nad Prasinkami a oni mu tam při každé návštěvě vesnice nosili jídlo. Nikdo nevěděl, dokonce ani Harry, že za ním chodila i mimo stanovené dny. Blahořečila dávným stavitelům hradu za kilometry tajných chodeb. Občas mu přinesla přikrývku, teplý svetr nebo noviny. Vždy mu viděla na očích, jak ho její návštěvy těší. S každou její další návštěvou se trochu osměloval, až nijednou v zimě poprvé pohladil po tváři a dal jí cudnou kamarádskou pusu. Přestože si ji mohla vykládat jen jako výraz vděčnosti, zrudl, změnil se v psa a utekl. Příště se pak choval velmi nervózně a roztěkaně, ale ona na tom nebyla o nic lépe. Nebyla zvyklá chodit kolem horké kaše, proto ho políbila.
Harry byl první, kdo si jejich lásky všiml, pařez Ron se o ní nikdy nedozvěděl. Bála se, jak to její kamarád přijme, koneckonců on byl to jediné, co chlapci nahrazovalo rodiče, i sourozence, ale Harry ji překvapil. Dal jim požehnání a ona stále utíkala z hradu za ním.
Letní prázdniny s ním strávila v jeho domě, který se proměnil v hlavní štáb řádu. v domě se stále střídali kouzelníci a čarodějky nejrůznějších profesí, z nichž si nejvíce oblíbila mladou bystrozorku Tonksovou, proto neměli kouska soukromí. Noci, noci však celé patřily jim. Na dveřích jeho pokoje se objevilo kouzlo proti vyrušení a soustava obraných kouzel doznala obohacení o pár odhlučňovaní. Krátce před Harryho příjezdem ji připravil o nevinnost.
On jediný, kromě jejích rodičů, věděl, že maluje. Strávil spoustu času tím, že ji pozoroval u stojanu, jak kreslí. Občas se ho dokonce pokoušela přemluvit, aby něco nakresli. Tyto pokusy vždy skončily roztrhanou stránkou skicáku, či zničeným plátnem a následným usmiřováním.
A proto prosím věř mi, chtěl jsem ho žádat,
aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine,
co mě čeká a nemine.
Ty prázdniny byly nejkrásnějším obdobím jejího života. Dny pomoci s úklidem léta neobydleného domu, snahy zaslechnout útržky z porad a noci s ním. Nikdy jí sice neřekl, co probírali na poradě, ale ona to chápala. Byla vždy po ruce aby ho dokázala utěšit, rozptýlit chmury z jeho čela. Nemusel jí říkat, že ji miluje, vycítila to z jeho doteků.
Odjezd do školy oplakala. Nechtělo se jí tam. Cítila, že se má stát něco zlého. Tu poslední noc se nemilovali, jen si leželi v náručí a šeptali si bláznivá vyznání milenců, kteří se museli rozloučit na prahu války.
Vrátila se sice na Vánoce, ale to už bylo kouzlo letního románku pryč. Jejich vztah byl silně poznamenán válkou a jeho dlouhým uvězněním mezi čtyřmi stěnami. Okamžiky jejich milování byly poznamenány touhou si z toho druhého vzít co nejvíc, vtisknout si do paměti každý centimetr toho druhého. Cítili, že se má něco tát. Šeptali si o svých obavách, o svých chmurných předtuchách vlastní smrti.
A pak přišly NKÚ, Harryho sen a zpackaná záchranná mise, ze které se nakonec vyklubal Voldemortův pokus získat věštbu. Veřejnost se té noci sice dozvěděla o černokněžníkově návratu, ale on, její první a jediná láska, byl mrtvý. Nebrečela, ale bolest jí vyrvala srdce z těla.
Žila jen ze vzpomínek. Milovala své děti, svého manžela si oblíbila, ale dnem i nocí se přetvařovala, protože on už nebyl. Své další dítě chtěla pojmenovat po něm.
Z rozmláceného kostela, v krabici s kusem mýdla,
přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla.
Díval se na mě oddaně, já měl jsem trochu trému,
tak vtiskl jsem mu do dlaně lahvičku od parfému.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | Web | 19. května 2008 v 16:51 | Reagovat

Tak jo, jsem asi zabedněná. První řádky jsem si říkala - To bude o Ginny. Pak jsem teda pochopila, že jsem trošku vedle. Tak jsem si říkala, že je zamilovaná do Remuse, opět vedle. Já se jdu zahrabat, na tohle nemám nerva :-D už ani nepoznám o kom to je, dokud to autor nenapíše :-D

2 Colleen Colleen | Web | 19. května 2008 v 18:14 | Reagovat

Tak já Hermionu poznala hned, ale pak jsem si zas myslela, že je zamilovaná do Severuse :D

Ale pěkná povídka. Líbí se mi, že se Hermiona vdala za obyčejného mudlu a ne za Rona.

3 Lejdynka Lejdynka | E-mail | Web | 20. května 2008 v 21:33 | Reagovat

Eillen, to je úplně normální. Přesně - nejdřív sjem myslela, že je to Ginny (kvůli tomu, že si vzala toho, co porazil Voldemorta), potom že je on Remus (podle šedivého roztrhaného hábitu). Pak mi to secvaklo.

Já upřímně říkám, že tenhle pár hodně nemám ráda, pže je pro mě nepředstavitelný, a to slovy velmi. A tady to vůbec neplatí - tady jsem si to ani představovat nemusela, zaprvé, a zadruhé..vždyť to bylo úplně logické. Asi jsem blázen, ale prostě..tady ano. Takhle je to krásné, pravdivé..a vůbec, já už mlčím.

Prostě se mi to moc líbilo. Třeba ta část, jak jí dal pusu na tvář, zrudl, proměnil se v psa a utekl - to bych strašně chtěla vidět (Regi?)..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.